daniela Hodrová bola vyvolávačkou mŕtvych. Dnes ju už vyvolávame my. Daniela bola jemná, tichá žena. Viac sa pozerala, ako hovorila. Bola prozaičkou, verejne publikujúcou až v čase po spoločenskej zmene v roku 1989, napísala trilógiu Trýznivé město (1999) – Podobojí (1991), Kukly (1991), Théta (1992), potom Město vidím (1992), Perunův den (1994), Ztracené děti (1997), Komedie (2003), Vyvolávání (2010), Točité věty (2015), Ta blízkost (2019), Co přichází aneb Cesta na Kouzelný vrch (2024). Posledný román jej z vydavateľstva priniesli niekoľko dní pred smrťou na kouzelný vrch, do nemocnice pod Petřínom. 

Jej teoretickú iniciatívu opísala v nekrológu jej mladšia kolegyňa Alice Jedličková: „Danielu Hodrovou můžeme připomenout také jako spoluzakladatelku metodologické linie spojené s činností oddělení teorie v našem ústavu. Prvním předpokladem vzniku této metodologie bylo její šťastné setkání s Vladimírem Macurou na akademickém pracovišti v druhé polovině sedmdesátých let.