roy Haynes je jedním z nejvlivnějších hráčů na bicí. Nesmíme také opomenout fakt, že hrál se třemi největšími jazzovými zpěvačkami: Sarah Vaughan, Ellou Fitzgerald a Billie Holiday. Býval také často porovnáván s Elvinem Jonesem. Přitom byli jako bubeníci každý jiný. Elvin si liboval v komplexních rytmech. Roy byl mnohem muzikálnější i díky rodinným kořenům z Barbadosu. Pracoval s afrokubánskými a karibskými prvky dříve, než se to stalo módou. Oba však dokázali změnit samotnou podstatu role bicích v jazzové hudbě.
Využili toho jak saxofonista John Coltrane, když v letech 1961 až 1965 u něj v kvartetu Roy zaskakoval za Elvina Jonese, tak i jeden z nejperkusivněji hrajících pianistů Andrew Hill. Haynes však poskytl klíčovou podporu především geniálnímu hráči na dechové nástroje Ericu Dolphymu. Jeho bicí na Dolphyho LP deskách vytyčily nové směřování rytmického doprovodu k revolučnímu free bopu a improvizaci.
Za svůj bubenický vzor si vybral Papa Jo Jonese člena big bandu Counta Basieho. Za absolutní vrchol a důkaz Papa Jo dovedností považoval elegán, jehož kdysi magazín Esquire zařadil na seznam nejlépe oblékaných mužů světa, nahrávku skladby The World Is Mad z roku 1940. To již jazzové hudbě beznadějně propadl díky staršímu bratrovi trumpetistovi Douglasovi, jenž mladšího sourozence bral s sebou na klubová vystoupení.
Na profesionální muzikantský chlebíček si Roy začal vydělávat v bostonských klubech s muzikanty, jako byli Frankie Newton, Sabby Lewis nebo Pete Brown. Před angažmá u tenorsaxofonisty Lestera Younga se vyučil v kapele pianisty Luise Russella (1945 - 1947). Na slavné newyorské 52. ulici debutuje v roce 1949 jako člen sextetu pozounisty Kaie Windinga. Rychle si vybudoval pověst báječně swingujícího a invenčního hráče.
Již v srpnu 1949 šel do nahrávacího studia s fenomenálním pianistou Budem Powellem a famózním trumpetistou Fatsem Navarro. Nahráli společně snímky pro jeden z nejvýznamnějších titulů bebopové éry The Amazing Bud Powell (Volume 1). Sestavu doplnil tenkrát teprve osmnáctiletý benjamínek tenorsaxofonista Sonny Rollins. Haynesův styl, již tehdy přezdívaný „Snap Crackle“ pro jeho nemilosrdné údery na malý buben a vytváření úchvatných rytmických struktur na činelech a hi-hatce, se vyznačoval řízností a současně finesou, stejně jako nebývalým smyslem pro groove. Hi-hatku ostatně považoval za samostatný nástroj.
Později si Roye k sobě vytáhl altsaxofonista Charles Parker do kvarteta, se kterým vystupoval také v koncertní sérii Jazz At The Philharmonic (JATP) Normana Granze. Haynesův vitálně rtuťovitý styl našel uplatnění v Parkerových nespoutaně bebopových bězích. Vše skončilo nepříjemným osobním rozkolem. Roy se domníval, že ho odmítl angažovat Granz. Parkera měl údajně přesvědčit, aby ho nahradil Buddym Richem. Granz naopak tvrdí, že to byl Bird, kdo chtěl hrát s Buddym. Když se Haynese zeptali, jaké to bylo vystupovat s fenomenálním altsaxofonistou, odpověděl: „Hrát s Birdem bylo stejné, jako když jsem byl s Prezem (Lesterem Youngem). Měl jsem pocit, že paličky bubnují úplně samy.“
V roce 1953 nastartoval pětiletou spolupráci se zpěvačkou Sarah Sassy Vaughan. „Zpívala asi jedny z nejpomalejších balad na světě,“ ohodnotil Roy její pěvecký talent. Doprovodné trio s ním ještě tvořili Jimmy Jones (piano) a Joe Benjamina (basa). Při častých Sassyných turné po Evropě využíval každou příležitost a nahrával s jinými muzikanty, které na svých cestách potkával.
Souběžně s tím natáčel také s pianisty Theloniousem Monkem, Phineasem Newbornem, kornetistou Natem Adderleym, vibrafonistou Jackie McLeanem, barytonsaxofonistou Gerry Mulliganem a dalšími jazzmeny. LP deska We Three s Phineas Newbornem a basistou Paulem Chambersem je do nejmenších detailů ukázkově propracovaný straight-ahead jazz z roku 1958, včetně kompozice Reflection s latinou ovlivněným rytmem Haynesovy „hajtky.“
Na přelomu páté a šesté dekády se Roy Haynes podílí na druhém albu mladičkého excelentního trumpetisty Little Bookera. Rytmiku tehdy tvořili ještě pianisté Tommy Flanagan, Wynton Kelly a s brilantně zahranými kontrabasovými party se přidal Scott LaFaro. Zvláště ve skladbách Life’s A Little Blue a The Grand Valse se dějí věci neobvyklé - hodné zvýšené posluchačské pozornosti. Nahrávky vyšly o šestnáct let později v reedici u Island Records pod názvem The Legendary Quartet Album.
Royovo jméno najdeme i na muzikantské soupisce průlomového alba The Blues And The Abstract Truth se spoustu neobvyklých barev, harmonizací a nástrojových kombinací saxofonisty, skladatele a aranžéra Olivera Nelsona. Zvukový příliv Haynesových činelů a nečekaných výpadů v nahrávce Wailing Wall z kolekce Smoke stack pianisty Andrewa Hilla vytváří podklad pro smyčcové sólo basisty Richarda Davise, které Don Heckman popsal jako „dlouhou deklamační linku, která se smyslně pohybuje v půltónových a mikrotónových změnách výšky tónu.“
V jednom rozhovoru Haynes popsal tajemství svého úspěchu: "Snažil jsem se naslouchat všem. Nesnažil jsem se dělat to, co dělali všichni ostatní, ale naslouchal jsem. Uši jsem měl vždycky nastražené.“ Jeho hra právě proto nikdy nezněla zastarale. To byl také důvod, proč si ho do studia zvali nejenom saxofonista Stan Getz či vibrafonista Gary Burton. Mezi skvosty Royovy diskografie je i jedna z nejlepších triových LP desek Now He Sings, Now He Songs s pianistou Chickem Coreou a českým kontrabasistou Miroslavem Vitoušem.
Hudební příběh Roye Haynese pokračoval i v dalších dekádách navzdory pokročilému věku. Stárnutí je však nevyhnutelné. Bývá někdy nemilosrdným porobitelem elánu, nálady i životního ducha. „Tajemstvím udržení mladického ducha je pro mě dost možná hraní na bicí. Vím, že se při hraní cítím dobře, a také se mi dobře spí,“ prozradil na sebe Roy.
Seznam hudebníků, s nimiž Haynes spolupracoval v seniorním věku je úctyhodný. S kytaristou Patem Methenym a basistou Davem Hollandem natočil rytmicky silný, přímočarý jazzový titul Question And Answer. Jiné trio sestavil v roce 2000 s kontrabasistou Johnem Patitucciho a pianistou Danilo Pérezem. Stihli sice připravit jen výbornou LP desku The Roy Haynes Trio Featuring Danilo Perez & John Patitucci s mnoha jazzovými standardy, jež ale může sloužit naprosto dokonale coby encyklopedie Royova rytmického talentu. Většinu svých pozdních nahrávek a koncertů realizoval pod hlavičkou hudebního sdružení Hip Ensemble či Fountain Of Youth Band.
Jazzový svět je na konci roku 2024 doslova decimován. V rychlém sledu za sebou ho opustili tenorsaxofonista Benny Golson, producent, trumpetista a aranžér Quincy Jones, altsaxofonista Lou Donaldson a teď Roy Haynes. Myslím, že to na dlouhou dobu stačilo.
Autor je editor hudobného portálu Černej Pudink https://cernejpudink.cz/