pořád ale se nedaří dopracovat se k ideálnímu bodu, vždyť jen letošní ročník přinesl několikerý údiv. Především nad tím, co se to stalo, že snímek Masaryk byl oceněn dvanáctkrát, třebaže ho ještě málokdo viděl (protože v Česku i na Slovensku vstupuje do distribuce až po vyhlášení Českých lvů), a jak je možné, že tak slavnostní událost, týkající se právě českých filmů, moderovala Slovenka. Ba co hůř, že ji moderovala slovensky.

Poznámky k onomu večeru, jež zde máme formulovat, tedy se nemohou ani nechtějí úvahám o obou diskutovaných highlightech vyhnout. Vlastně se patří přidat k nim svůj vlastní údiv nad tím, proč v případě druhého bodu se něco takového vůbec řeší a proč naopak se neřeší to podstatné: totiž unylost, statičnost a vážnost ceremoniálu, jenž v posledku už docela rezignoval na jakýkoli pokus o kabaret, a tváří se tak, že maximum, na něž se tuzemský vzruch zmůže, postrádá vůli riskovat.

kouzlo slovenštiny, ve vedlejší roli

Začněme nejpodivuhodnějším bodem uvedeného seznamu, slovenštinou. Moderace Adely Banášové rozčílila nemalé množství diváků, nikoli však kvůli svému obsahu, nýbrž zvuku. To ale je ohlas, který odpovídá tomu, jak našinec se slovenštinou zachází a jak ji vnímá. Pro starší je jazykem nostalgie a vyjádřením jakéhosi pobočného postavení, neboť i za společného státu tvořil na českých obrazovkách nanejvýš osvěžení při „památných“ slovenských pondělcích.

Důsledně federální byl někdejší stát a jeho mediální pokrytí vlastně jenom ve zpravodajství, kde se střídali čeští a slovenští moderátoři. Jinak nikoli. Pro mladší ročníky slovenština je cizí jazyk, necítí k němu žádnou emoci, nevidí důvod, proč si jeho – byť pouze pasivní – znalost udržet. A to ani přes několik počinů, které se toto pokoušely změnit. (Nemluvě o tom, že díky děkovačce Michaliny Olszańské, oceněné za hlavní ženský herecký výkon ve snímku Já, Olga Hepnarová, bylo lze slyšet i polštinu a znovu si uvědomit, jak lehce srozumitelná je našinci taky ona.)

„Český lev podtrhl zjevný fakt: výroční filmové ceny máme proto, že je mají i jiní.“

Historie slovenštiny v českých televizích po rozdělení Československa není nezajímavá: když v polovině 90. let bývalo zvykem vysílat po předávání Českých lvů vítězný snímek minulého roku a když tehdy štafeta vyšla na film Martina Šulíka Záhrada, šel s titulky. Když zkraje tisíciletí pořídili Češi (režisér Vladimír Michálek, scenárista Jiří Křižan) pro Slovenskou televizi seriál Záchranáři, pojednávající o osudech členů tatranské horské služby, vysílal se v České televizi dabovaný do češtiny.