Bohéma vypadá, jako bychom hráli s Němci na četníky a na zloděje

proč se Bohéma stal takovým otloukánkem zdejších představ, jak funguje fikční dílo, jež se vztahuje k historické události? Podle výtek, které jsem měl možnost porůznu číst, by takové dílo mělo pojednávat fakta podle historie, nikoli podle potřeb dramatické stavby svého celku. Uhrančivá je navíc i míra tohoto rozporného přijetí, protože Bohéma nebyla kdovíjaký hit televizních obrazovek. Co vše toto dění kolem seriálu sděluje o něm, o schopnosti našince vnímat dramatickou tvorbu a o jeho vztahu k novější tuzemské historii?

Zahálka: Možná proto, že v případě Bohémy to s dramatickou stavbou díla není kdovíjak slavné. Kdyby to byl seriál strhující dějem a působící na city, věřím, že by se nějakými „skutečnými událostmi“ zabývalo o dost méně lidí. Když ale člověk sleduje, jak se do skutečných osudů přimíchávají fiktivní peripetie, které válečné osudy neposouvají, ale naopak banalizují anebo zbulvárňují, a jak se všichni ti vynikající herci, kteří se v Bohémě sešli, musejí potýkat s prvoplánovými, návodnými větami jako „Teď naši z Terezína vzkazují něco o transportech do Polska“, chtě nechtě si o scénáři něco pomyslí a začne se v něm vrtat víc, než by možná měl a chtěl. Navíc se mi zdá, že pro dost lidí je sám Sedláček coby údajně Zemanův filmař a ten, co si šel pro vyznamenání v bundičce, tak trochu červený hadr. Mně osobně to je jedno, pro mě to především je mimořádný filmař – i kdyby natočil jen film Rodina je základ státu. Každopádně vzhledem k tématu Bohémy je toto míchání díla s osobností tvůrce vysloveně půvabné.

Dvořáková: Já na položenou otázku neumím jednoduše odpovědět. Těch důvodů je asi víc. Seriál nakukuje do soukromí lidí, ke kterým povětšinou máme v podstatě citový vztah, protože s jejich tvorbou jsme vyrostli. Nejsou to politici, u nichž jsme na subjektivní hodnocení v médiích zvyklí. Víte, scenáristický koncept nutně musel být založen na zkratce a zjednodušení. Reálné historické děje, související se vztahem kinematografického průmyslu a státu v 30. až 50. letech, samozřejmě jsou složitější. Proto došlo k mnoha faktickým posunům.

Dám příklad: pokud by se seriál odehrával ve všech historických lokacích, v kterých by správně měl, točil by se doteď a stál desetinásobek. Počet lokací se tedy redukoval a tím pádem došlo k důležitým posunům – za protektorátu se totiž české filmy většinou netočily na Barrandově, nýbrž v ateliéru Foja v Radlicich, případně v Hostivaři; Jaroslav Marvan nikdy nehrál v Národním divadle atd. Sama Tereza Brdečková v rozhovorech vysvětluje, že k dalším posunům došlo pro zdramatičtění situací. Ne proto, že historie nebyla dramatická, ale protože se ta dramata třeba neodehrála v jedné minutě.

Stehlík: Taky myslím, že pověst seriálu je založena více důvody. Prvním z nich je možné očekávání podobnosti přístupu jako v Českém století, kde autoři velmi pečlivě sledovali historickou realitu, samozřejmě ve volnosti dialogů. Kdežto v Bohémě se pohybují v jakémsi zmatení světů fiktivní a skuteční lidé. Myslím, že právě toto dramaturgické rozhodnutí o kombinaci reality a fikce stojí za mnohým projeveným údivem a kritikou. Druhým důvodem, zda skutečně je problémem díla jen toto, nebo i ona dramatická stavba, je přílišnost: příliš mnoho osudů se děje paralelně, místy vedou nikoli v prolínání, ale spíš ve zmatek.

Zahálka: Mimochodem, pokud jde o zmíněnou nízkou sledovanost, troufám si tvrdit, že spousta řadových diváků nemusí skousnout buď už jenom to, že si „jejich“ oblíbence Buriana či Nového někdo troufá hrát, anebo to, že nabízí málo uvolněné zábavy spojené s filmy pro pamětníky a dost temna. Když si projdete internetové diskuse, ohlasů typu „pět minut a stačilo“ najdete plno. Přitom je to škoda, určitě to není seriál, který si zaslouží odmávnout: Sedláček, jak známo, umí přizvat skvělé herce, výprava je velkorysá, dílčí momenty působivé. Vlastně mi při sledování bylo hlavně líto ušlé příležitosti.