to je správné a přirozené. Ale představme si, že nejdeme na výstavu, ale k někomu do bytu, kdo nám půjčil klíče (nebo jsme je našli) a odešel. Neznáme ho nebo ho známe jen trochu. Otevřeme dveře a začneme šmejdit po bytě. Nejdřív jen tak opatrně, a pak se osmělíme, začneme si to prohlížet důkladněji, i šuplík a skříň otevřeme a pak třeba i postel, ve které majitel bytu před chvílí ležel, vyzkoušíme. A přitom si děláme představu o obyvateli. Co je asi zač?
Na většině výstav současného umění si rychle řekneme, no jo, nudný patron. Nebo podivín, asi nějaký neurotický intelektuál, který dává komplikovaně najevo, jak ho štve svět a jak oškliví jsou lidé. Většinou těmi místnostmi rychle projdeme, hlavou pokýváme, no jo, holt tak se to dnes dělá, takhle současné umění vypadá, moc to k prohlížení není, všechno to vypadá stejně, navíc tak, že dělat se s tím moc nebavilo ani umělce, ale oni nám to kunsthistorici vyloží. Mají na to svou hatmatilku a té neradno odporovat. Odcházíme a zíváme, ale opatrně, aby to ostatní neviděli.
Tak tohle se u Františka Skály opravdu, ale opravdu stát nemůže! Tady vlezem do bytu a otevřeme ústa. Kdybychom o Skálovi nic nevěděli, co bychom si asi pomysleli o majiteli příbytku?
BEZ VÁS SA NEPOHNEME
Pridajte sa do komunity predplatiteľov, ktorí pohnú Slovenskom a prečítajte si odomknutú verziu tohto článku.