Alice Hyrmanová McElveen: Život je složitý

alice Hyrmanová McElveen zatím skvěle překládá především irskou literaturu, která zažívá jedno ze svých silných období. Za román spisovatelky Sary Baume s originálně přeloženým názvem Jasno lepo podstín zhyna dostala v dubnu Literu za nejlepší překlad. Žije na farmě v Irsku.

co vaše irské domácí zvířectvo?

Už to není to, co bývalo. Spíš s tím končím. Teď mám už jen dvacet ovcí. Ale v době největší slávy jsem jich měla šedesát, s devadesáti jehňátky. Pak mám dva osly, dva psy, dvě kočky, dvanáct slepic…

o ty ovce jste se starala sama?

Ne, se psem. Máme deset hektarů pastvin, tam se pasou, na podzim se k nim přivede beran, tak to sleduješ, musíš jim dávat injekce proti červům a takové věci. Na jaře se pak rodí jehňátka, tak to zase sleduješ, musíš se třeba párkrát za noc chodit dívat do ovčína… Když jsou komplikovanější porody, když se rodí třeba trojčata, tak tam i noc strávíš. Musíš pomáhat té ovečce, třeba aby se jehňátka napila, nebo ji podojíš, dáš to do flašky, dáváš jehňátkám mlezivo, to první mlíko, které má všechny ty imunní látky. To jsem byla vždycky na dva měsíce odepsaná.

jak dlouho to trvá, než se člověk naučí starat o šedesát ovcí?

Já na to žádnou školu neměla. Přistěhovala jsem se do Irska na venkov a nejdřív si pořídila kozu. Tu je nutné občas zavést ke kozlovi. A z toho se narodila dvě kůzlátka, zabalila jsem je do ručníků, jako by to byly děti. Já v tom měla trochu praxi, protože poslední svoje dítě jsem si odrodila sama.

poslední z vašich šesti dětí…

Ano, první dvě se narodily v Praze, další tři v Anglii, kde bylo možné si vyžádat porodní babičku, tam není problém rodit doma, je na to nárok podle zákona. Jenže to já tehdy nevěděla, propracovala jsem se k tomu až u pátého dítěte. Ale poslední kluk se narodil už v Irsku, kam jsme se přestěhovali, a tam se zase rodilo jenom v porodnici, protože je to tam zpožděné: ještě před padesáti lety se skoro všichni rodili doma, tak teď zase musí všechny rodičky do porodnice. No, tak já jsem ho porodila doma sama.

„Přezdívali mě rudá holubice. Ale ten budovatelský zápal mi dlouho nevydržel.“

a co pupeční šňůra? Ta se musí nějak přestřihnout nebo překousnout, ne?

Však to byla role otců. Chutná to jak játra... V placentě jsou všechny živiny, ženská by po porodu prý taky měla sníst placentu. Ovce jinak nejedí maso, ale vždycky snědí svou placentu. Vědí, proč to dělají.

naše civilizace se poněkud vzdálila… Ale nemrzelo vás, že ty ovce chováte na maso?

Strašně jsem se tím trápila. Vždycky jsem to obrečela, když je odváželi, ty mnou vypiplaný jehňátka. Některý holky jsem si mohla nechat na plemeno, kluci museli všichni jít. Já už jsem to nemohla vydržet. Tak jsem se vrátila k překládání.

vy jste původem selské děvče?

Ne, už jsem pražská. Ale máma pochází ze Stupna u Rokycan, táta z Vranova, to je o kousek dál. Tam měli moji předkové hospodářství. Ale naši se odstěhovali do Duchcova, rozvedli se, když mi bylo šest, bratr zůstal s tátou, já se s mámou odstěhovala do Prahy. Bydleli jsme na Vinohradech, máma si vzala historika Jiřího Hánla, říkala jsem mu docent, já jezdila za tátou do Duchcova. Kamarádila jsem se s Táňou Fischerovou, chodily jsme spolu do dramatického kroužku, recitovaly jsme třeba akademikovi Nejedlému nebo prezidentovi Novotnému. Šly jsme pak spolu na gympl, tam chodil i Jirka Ornest, přidal se k nám jeho kamarád Petr Svojtka, byli jsme dobrá parta.

byla jste komunistické děvče?

Přezdívali mě rudá holubice. Ale ten budovatelský zápal mi dlouho nevydržel, na gymplu už jsem holdovala dekadentním básníkům a absurdnímu divadlu a před maturitou nás s Táňou málem vyloučili ze školy za sabotáž v pořadu k Vítěznému únoru – vyprskly jsme smíchy do školního rozhlasu.