Může být filmová válka „jako živá“?

už generace zdejších diváků jsou syceny a často i přesyceny obrazy druhé světové války. Lidé středního věku vyrůstali mezi pamětníky válečných událostí, v televizi a na povinných školních představeních vídali sovětské i domácí válečné velkofilmy. Plátno plné tanků, bitva u Kurska v měřítku pomalu jedna ku jedné, úmorné scény porad vedení, Stalin s fajfkou, mapy a na nich šipky ukazující směr útoku druhého ukrajinského frontu, ulicemi čerstvě osvobozené Prahy nesou padlého hrdinu – Vítězslava Jandáka – a tak dále a tak podobně. Od propagandistických děl pochybné úrovně po silná umělecká díla (například Vzestup Larisy Šepiťkové nebo Germanova Prověrka osudem).

Míra té „saturace válkou“ se po změně režimu nijak zvlášť nesnížila. Neuplyne hodina, aby na některém z nabízených televizních kanálů neběželo něco o třetí říši, nějaká ta druhá světová válka v barvě, vzestup nacismu nebo bůhvíco. Programu ČT2 se jednu dobu sarkasticky a ne úplně nepřesně říkalo „kanál Hitler“. K atmosféře nedělního rána v mnoha rodinách patří pomalé vstávání, zatímco potomci v „bedně“ sledují nějaký dokument o nacistech. Kinematografické zobrazování světové války se zároveň – vlastně logicky – proměnilo. Válka v kině je jiná než ta televizní. Film už ji neukazuje pomocí historického výkladu, nesnaží se zprostředkovat její celkový obraz jako střetu armád, idejí, strategií generálů v jejich pracovnách, provedených vojáky na bitevních polích. Filmy ji ukazují většinou zdola, nepřehánějí to s kontextem, zajímá je perspektiva do války vrženého jedince, jehož prioritou je hlavně přežít, vnímajícího jen to, co obsáhne jeho zorné pole. 

„Nolanův Dunkerk je asi nejlepší mezi těmi filmy, které chtěly z diváka udělat nikoli distancovaného pozorovatele, ale vtáhnout ho, vyvolat v něm dojem, že je přímo v dějišti.“

O válce se ve filmu vypráví především v první osobě – z pohledu individuálního nebo kolektivního hrdiny. To vyprávění má přinést primární prožitek, film neříká, „budu ti vyprávět o válce“, křičí místo toho: „Jsi ve válce!“ Dunkerk Christophera Nolana představuje dosavadní vrchol tohoto snažení, jakkoli z konvence vyprávět zprostředka války v jistých ohledech vybočuje (možná právě proto). Je to v něčem „hybridní“ film, potkává se v něm realismus a stylizace, pohled zdola, v něčem až deziluzivní, i mytizace. Je to jistým způsobem dokonalý film, a právě proto v něm velmi zřetelně vyvstávají limity toho vtahujícího přístupu.