o jeho nezpochybnitelném přínosu světové hudbě posledních desetiletí, o něm jako uměleckém typu, pokračovateli určité tradice, již dokázal vstřebat a zároveň do ní otisknout něco velmi osobního a ojedinělého, o jeho pódiové personě, o jeho inspiracích, vášních, sarkasmu, o jeho stále ještě (a možná trochu podezřele) černých vlasech, o tom všem toho bylo napsáno skutečně hodně a malinkou část toho jsem napsal já. Tak proč se opakovat. Troufnu si jenom na pár slov k té čerstvé skutečnosti. Je mu šedesát.
Byly doby, kdy málokdo věřil tomu, že se téhle mety dožije, v Caveových nejdivočejších a nejvíce sebedestruktivních letech sledovala hudební publicistika jeho dráhu s jakousi morbidní fascinací, viděla v něm novu směřující k nevyhnutelné zkáze.
BEZ VÁS SA NEPOHNEME
Pridajte sa do komunity predplatiteľov, ktorí pohnú Slovenskom a prečítajte si odomknutú verziu tohto článku.