Zpráva o krvi básníka a duchu doby

tak končí první kapitola obsáhlého životopisu Ivana Martina Jirouse Magor a jeho doba, jehož autorem je novinář z Respektu Marek Švehla. Úvod, vlastně obrácený prolog, shrnuje poslední roky Jirousova života a vrcholí sugestivním popisem jeho smrti: „Podle odhadu lékaře někdy kolem desáté večer začal opět prudce zvracet krev, která se mu předtím několik dní hromadila v žaludku. Záchvat se možná dostavil, když byl na záchodě. Přesunul se pak do ložnice, kde zřejmě značně oslabený velkou ztrátou krve klesl na kolena, o postel se bouchl do nosu a omdlel.“

Chtělo by se citovat dál: u postele ležel mobil, kterým by si mohl snad zavolat pomoc, jenže Jirous ho ovládal stěží, a když někomu volal, obvykle vyťukával čísla ze zápisníku. Na to asi neměl sílu a dost času. Tak uplynula noc. Jeho přátelé, znepokojeni, že se neozývá a vědomi si Jirousova špatného psychického i fyzického stavu, ho našli druhý den krátce po poledni. Ležel sám v zakrváceném bytě, který mu provizorně zapůjčil jeden z jeho mnoha přátel a opatrovníků, ve smíchovské ulici Na Neklance, 10. listopadu 2011. Jako oficiální datum úmrtí je uváděn předchozí den.

mnohé tváře legendy

Jirousův život byl už za života předmětem legendy. I o ní by se dala napsat rozsáhlá kniha. Legenda měla několik, možná mnoho různých podob a byla rozporuplná. Odvíjela se od vztahu k jejímu objektu, od toho, do jaké míry člověk Jirouse znal osobně, z jeho textů nebo jen z médií, z doslechu, z legend či pomluv. Závisela ovšem též jaksi na ladění toho kterého, tedy na tom, jaké má člověk pro různé rysy Jirousovy osobnosti pochopení, odpor či náklonnost.

Švehlova biografie je psána z pozic sympatizanta, člověka, kterému jsou Jirousovy hodnoty blízké, ale ne nutně mu musí být ve všem blízký on sám. Je psána z pozic člověka, který Jirouse sice znal, což ani v Respektu, kde existoval zvláště v 90. letech, kdy už tam Švehla pracoval, jistý jirousovský kult, nešlo jinak, ale nebyl jeho druhem či účastníkem dějů – Švehla je ročník 1966. Je psána tak, jako by se její autor rozhodl o Jirousovi dozvědět všechno, co jen lze, dát to do souvislostí – a pak to někomu, kdo to tak nezná, zaujatě vyprávět.

Je tedy psána jako příběh o člověku, který se zásadně vymykal době a poměrům, vzdoroval jim – a tím je jaksi po svém formuloval. Není psána prvotně se záměrem dokázat, že byl, jak stojí v citovaném prvním odstavci, „vedle Havla nejdůležitější českou osobností 70. let“, ale nakonec je napsána tak, že čtenáře přesvědčí o tom, že je to pravda.