slovenština ještě nebyla zcela cizí jazyk a slovenská literatura byla (pro české náfuky) tak trochu exotičtější verzí literatury české. Společné bylo Čechům i Slovákům rovněž historické téma. Nový a netypický byl nepředpojatý, ba sympatizující pohled na panovnici z habsburského rodu, který to v české historické tradici neměl – a stále nemá – jednoduché. Za normalizace bylo vůbec obtížné psát o „rakouské“ minulosti pozitivně, takže za lehce provokativní bylo možné považovat i samotný titul: Milujte královnu?! To jako vážně? Feudální panovnici?!
Hykischův román byl tedy novum a překvapení. Byla to široká freska politických a kulturních dějin 18. století: věku, v němž se náš věk zrodil. Uvažovalo se tam o moci a politice jako o něčem suverénním, něčem s historickým významem. To bylo pro Čechy, kteří na historii přestali mít vliv, velmi nezvyklé.
A pro českého čtenáře bylo možná i překvapivé, že slovenské vnímání historie může být třeba i jiným směrem nacionalisticky vyhraněné než směrem k ochraně „malého národa“. Možná že po přečtení si poprvé uvědomil, že Slováci také mají svoje „imperiální“ dějiny, neboť idea Marie Terezie jako uherské královny představuje pro Slováky důvod pro pýchu a pocit sounáležitosti k dějinám dunajského regionu, tedy širšího prostoru, než je omezená voliéra Čech. Slovák sice neměl své vlastní „hrady“, jak to kdysi napsal marxistický nacionalista Vladimír Mináč, ale měl svou účast na svatoštěpánské koruně – už jen proto, že ta byla na hlavu mladé a krásné Marie Terezie nasazena v Prešpurku, později Bratislavě. Naši svatováclavskou korunu naproti tomu panovnice nazvala „šaškovskou čepicí“, a to kvůli ne právě gentlemanskému postoji české zemské šlechty ve chvíli jejího nástupu. To hrdí a vzpurní Uhři (včetně Slováků) byli jiní kavalíři…
BEZ VÁS SA NEPOHNEME
Pridajte sa do komunity predplatiteľov, ktorí pohnú Slovenskom a prečítajte si odomknutú verziu tohto článku.