Skončit s libidem, i v literatuře

důležité je motto, které inteligentní autorka vybrala: je jím pasáž z románu Michela Houellebecqa Podvolení. Jde o popis stárnoucího ženského těla, které „už nemůže být a už se nikdy nestane předmětem touhy“. Tato prastará, od lidského rodu neodstranitelná bolest (stárnutí a s ním spojený úpadek sexuální přitažlivosti), která se ovšem netýká jen žen, ale i mužů, je předmětem dvousečné polemiky novely, která se poněkud zavádějícím způsobem jmenuje Stručné dějiny Hnutí. Zavádějícím proto, že přes útlost knihy se o „stručnosti“ mluvit nedá, neboť Hůlová není stručná nikdy, a rovněž slovo „dějiny“ vytváří klamný dojem, že by mohlo jít o vyprávění „o tom, co se stalo“. Bohužel, nejde.

Text knihy je monologem pracovnice „Instituce“, aktivistky „Hnutí“, která se věnuje převýchově mužů. Ve fiktivním, ale ne zas tak nepravděpodobném světě dosáhlo značných úspěchů ženské „Hnutí“, které se rozhodlo skoncovat s ponižujícím diktátem mužského libida. To je soustředěno na povrch, na formu, tedy na sexuálně přitažlivé tělo, což je z hlediska rovnoprávnosti a vůbec i lidské důstojnosti nepřijatelné. Muži jsou tedy v „Instituci“ podrobováni jakési kúře, která spočívá v tom, že se mají odnaučit závislosti na ženském vnějšku. Ženy se mají stát přitažlivými pro své vnitřní hodnoty, čehož je dosahováno tak, že se muži mají naučit se vzrušit při pohledu na staré ženské tělo. Dosáhnout se toho má mj. návykem na stařeckou pornografii, která je jediná povolená, ba slouží jako terapeutická pomůcka.