často čítam nervózne komentáre kazateľov o tom, že západná civilizácia, ktorá sa odvrátila od Boha, odvrátila sa aj od smrti. Vytesnila smrť. Umiera sa za plentou, v samote nemocníc. Ľudia sa nemôžu na smrť pripraviť a pritom sa ich tento problém bytostne dotýka. Lenže ak sa aj od civilizácie odvrátil Boh, smrť sa celkom určite neodvrátila. Zostala človeku vernou družkou. 

A korona nám, prejedeným dedičom najbohatšieho kontinentu, ukázala, že partnerstvo medzi človekom a smrťou je nerozlučiteľné. Umiera sa. 

Heuréka! Kardinál Špidlík sa pýta: Prečo nastáva ten čas, keď sa bunky prestanú obnovovať a telo smeruje k zániku? A čo je vlastne smrť? Básnik Jiří Wolker si so smrťou podal ruku pomerne skoro. V básni Umírající svoje pocity popísal takto: „Až umřu, nic se na tomto světě nestane a nezmění,/ jenom několik srdcí se zachvěje v rose jak k ránu květiny,/ tisíce umřeli, tisíce umřou, tisíce na smrt jsou znavení,/neboť v smrti i zrození nikdo nezůstal jediný.“ Dodáva, že „smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého.“