daniel Hevier 

v prvom rade muzikant

S Bobom Dylanom som, takpovediac, rástol v priamom prenose. Za našu železnú oponu sa dostal pomerne skoro, a tak som o ňom vedel už ako desaťročný. Hral som si Ten vítr to ví (Blowing in the Wind) podľa nôt, ktoré vyšli v akomsi spevníku. Otvoril mi ho však až Ján Štrasser, keď publikoval v Revue svetovej literatúry Dylanove texty ako poéziu. Dylan sa celý život odmietal stať kolieskom v popmusicovom priemysle, niekedy aj za cenu excesov (obrátenie chrbtom k publiku, nové melódie k starým hitom.) Počúvam Blowing in the Wind z apríla 2019 v Prahe, ktorá mnohých pohoršila – strieľa si z nás? Ale ja za tou kŕčovitou transformáciou známeho hitu počujem Dylanovo naliehanie, aby sme išli do hĺbky posolstva. 

Zaskočený sledovateľ YouTube sa pod pesničkou pýta: „What happened to his voice?“ Nič sa nestalo, len Dylanov hlas rokmi zhavranel, ošmirgľovaný rokmi hrania na nekonečnom turné. Mnohí radi hovoria, že Dylan vlastne ani nie je spevák, ale na jeho koncerte v Bratislave som na vlastné uši počul, že je nielen vynikajúci inštrumentalista, ale aj spevák par excellance. A to aj napriek tomu, že ho mnohí berú ako básnika, literáta. Áno, jeho texty vychádzajú ako kolekcie poézie, jeho próza Tarantula je autentickou literatúrou, ale Dylan je pre mňa v prvom rade muzikant. 

Pozerám sa na časozber jeho zovňajškov, drží si figúru celé desaťročia. Je to v podstate vizuál konzervatívneho občana, akokoľvek by ho chceli pasovať za buriča alebo búrača. Klobúk (často ten biely) oblek s vestou a mašľou alebo viazankou, kovbojské čižmy. Vyzerá naozaj ako kovboj, alebo ešte lepšie – ako miestny šerif, ktorému záleží na poriadku komunity. Dylan je teda oveľa viac konzervatívny, ako by sme ho radi videli. Svedčí o tom aj jeho mapovanie pokladov americkej ľudovej piesne. Jeho obrazy sú vyslovene klasické, realistické. Človek by povedal, že tento chlap rokmi zmeštiactieva – keby to nebol Dylan. Odložil svoje meno Zimmerman, ale jeho význam (v nemčine tesár) si ponechal. Bob Dylan je tesárom (trochu neotesaným), ktorý opracúva svoju súkromnú skúsenosť, aby sa v nej našli mnohí.  

(Autor je spisovateľ, publicista a vydavateľ)

ondřej Bezr

dýchat stejný vzduch

Poprvé jsem Boba Dylana slyšel někdy koncem první poloviny 80. let. Zrovna jsem nastoupil na střední školu a někde jsem jeho jméno zachytil. Pídil jsem se po kamarádech, jestli někdo nemá jeho nahrávky, až bývalý spolužák ze základky zabral: „Mám jeho kazetu, je to takovej kovboj v klobouku, hraje nějaký country, vůbec se mi to nelíbí, klidně si to vem.“ A předal mi originální kazetu s vydáním Dylanovy Desire z roku 1976.

Je to dodnes moje nejoblíbenější Dylanova deska a jedno z nejposlouchanějších alb světové scény vůbec. Pro mě znamená v mnoha ohledech esenci toho, co je u tohoto tvůrce důležité, co je pro něj typické. Najdeme tu silné melodie i písně, které spíš plynou jako řeč. Experimenty i návaznost na hluboce tradiční kořeny. Politická, resp. společenská témata v textech, stejně jako nebývale intimní ponor do osobního a milostného světa. Jsou tu skvělé instrumentace, ale také pár vyslovených hráčských chyb, která snadno odhalíme, když se soustředěněji zaposloucháme. Na „chyby“ se ovšem v dylanovském světě obecně moc nehraje, vždycky je, stejně jako v lidové hudbě nebo blues, stavěna na první místo autenticita. A na Desire je stejně jako na řadě dalších Dylanových alb i speciální výběr hudebníků, v tomto případě v čele s houslistkou Scarlet Rivera, muzikantkou, která se vlastně do světa vrcholné populární hudby vepsala jen tímhle albem (a účastí na navazujícím slavném turné Rolling Thunder Revue) a pak se po ní víceméně slehla zem. I tohle vytahování neznámých hráčů na piedestal je pro Dylana příznačné.

Texty Boba Dylana sú absolútne brilantné skvosty. Do jedinej pesničky dokáže často vtesnať obsah, ktorý by vystačil na román.

Tyto věci jsem, samozřejmě, někdy v těch patnácti-šestnácti letech nevěděl, pochopil jsem je až později, díky narůstající posluchačské zkušenosti nejen tvorby samotného Dylana, ale i jiných osobností, stylů a žánrů. Ale i díky tomuto albu si troufám tvrdit, že Bob Dylan je, řekněme,  jedním z padesátky nejvýznamnějších umělců, které nám přinesla kultura 20. století. A můžeme považovat za čest, že žijeme v jeho době, že s ním můžeme dýchat stejný vzduch a radovat se z jeho pondělní osmdesátky.

Autor je redaktorom Lidových novín a UNI