o americkém hudebním labelu Tamla/Motown Records se nejčastěji dočtete, že to byla „továrna na hity“. Na firemním detroitském sídle ostatně stál nápis HITSVILLE USA. Vše, co se za zdmi domu dělo, bylo podřízené úspěchu. Majitel Berry Gordy se ve svém podniku rozhodl zavést postupy inspirované zkušenostmi z práce na montážní lince automobilky Lincoln-Mercury, kde měl na starost chromování a čalounění. Gordy si své plány vyjasnil s producentem, vice prezidentem, zpěvákem a skladatelem Smokeym Robinsonem již na začátku Motownu. „Nebudeme dělat černošskou hudbu,“ řekl. „Budeme dělat dobrou hudbu. Budeme dělat hudbu pro všechny.“
A tak označovali svoje první desky přelepkou Sound Of Young America - Zvuk mladé Ameriky. Dali tím jasně najevo, že jim nejde o rasově vyhraněné publikum, ale pouze o věkovou skupinu. Nakonec dokázali vybudovat společnost, která se skládala z jednotlivých oddělení a uměla zvládnout všechny oblasti hudebního byznysu: komponování písní, produkci, mastering, distribuci; Motown měl dokonce i svého choreografa a specialista vedl školení umělců v oblasti chování a etikety.
Wikimedia CommonsDiana Ross.
Neumím si představit hudbu bez písní My Girl, Tracks Of My Tears, War, You Can't Hurry Love, It's A Shame, What's Going On nebo Living For The City. Pro mě však bylo Gordyho impérium dlouhou dobu spíše Černou galaxií než továrnou. Zosobňovalo ji stejnojmenné vinylové dvojalbum s kompilací dvaadvaceti písní hvězd, jako byli Edwin Starr, Gladys Knight & The Pips, Smokey Robinson, Marvin Gaye, Supremes, Temptations, Jr. Walker & The All-Stars, Four Tops, Jackson 5 nebo Stevie Wonder. Pro členy československého Gramofonového klubu ji v roce 1975 vydal Supraphon a paní Jiřina Fikejzová na ni vybrala nahrávky z let 1965 - 1973. V naší rodinné bratrské vinylové sbírce to byl jeden z mála soulových titulů, společně s dalšími klubovými výběry Arethy Franklin, Otise Reddinga, Supremes nebo The Four Tops, ale o to častěji přehrávaný.
Wikimedia CommonsThe Temptations.S odstupem téměř pěti dekád se můj vztah ke galaxii Motownu nezměnil - pouze se prohloubil. Na první ryze černošskou hudební společnost, jež dokázala hudbou překonat sociální bariéry způsobem, který ostatní pop umělci a vydavatelství nedokázali, se dívám poučenější díky informacím, které byly v dobách normalizace soulovým nadšencům prakticky nedostupné. Je správné si otevřeně přiznat, že za úspěchem jejich nahrávek bohužel stojí úmorná každodenní muzikantská a pěvecká dřina, autokratický producentský styl a nevybíravý psychický nátlak. Lidé z vedení Motownu samozřejmě nebyli jediní v této branži, kdo takto diktátorsky pracoval se smluvně zavázanými hvězdami.
Na rozdíl od umělecky srovnatelných memphiských Stax Records – ti měli na ředitelství vývěsní štít SOULSVILLE USA - však měli jasnou představu. Cílem byl vypulírovaný a spolehlivý písňový produkt, s blyštivými smyčci a doprovodnými vokály, určený pro co nejširší publikum z megapolí na Severu. Předtím musel projít schvalovacím řízením na několika manažerských poradách, potom byl pečlivě nahraný špičkovými muzikanty z Funk Brothers a otestovaný v podání několika zpěváků. Ve Staxu takovou vizi neměli. Sice neméně usilovně pracovali v nahrávacím studiu, ale vždy vycházeli ze zkušeností z hraní v jižanských nočních podnicích, kde se stále dařilo bluesovějšímu, zemitě drsnějšímu a temnému soulu přičemž věřili, že takto natočí úspěšný hit pro vyhraněné afroamerické publikum a pro nevelkou bílou fanouškovskou komunitu. Nezbytným dopingem a odměnou pro ně bylo potěšení ze samotného tvůrčího procesu.
Zbývá tedy zodpovězení jednoduchých otázek: Sparta nebo Slávie? Stax nebo Motown? To je již na vás.
Odkazy:
Ak si predplatíte tlačený .týždeň na ďalší rok, pomôžete nám prežiť a robiť to, čo vieme. Vopred ďakujeme.