Vitoraz: Prázdniny ve vymyšlené zemi

nevelký region pod Novohradskými horami pokrývají hluboké lesy, ve kterých se skrývají zapomenuté samoty i zamlklé rybníky, ospalá řeka Lužnice se vleče rovinatou krajinou ve složitých meandrech. V kraji na rakouských hranicích se zastavil čas a lidí ubývá, jako už celé století. Turistické brožury lákají na „tajemné Vitorazsko“, a tím leccos vysvětlují. Samotný název kraje je připomínkou historické lži, kterou použili po roce 1918 Čechoslováci, když chtěli k nově vznikající republice připojit část Rakouska. Dodnes se pravdomluvní lidé dostávají do paradoxní situace, když tuto lež opakují samotným vyslovením jména „Vitorazsko“.

otec národa Vitorazanů

Pro řadu nejasností obestírající vitorazský mýtus je třeba mluvit úplně přesně. Saint-germainská smlouva připojila v roce 1920 k Československu území dvanácti obcí, které historicky patří k Dolním Rakousům. Byly součástí okresu Gmünd, ještě předtím patřily dvěma šlechtickým rodům. K panství Heidenreichstein knížete Pálffyho patřilo pět severněji položených vesnic, kde je největší Rapšach (Rottenschachen). K panství Vitoraz (Weitra) knížete Fürstenberga náležely zbylé obce, především Dolní Velenice (Unterwielands) s Českou Cejlí (Böhmzeil), které později společně vytvořily město České Velenice. Území dvanácti obcí tvoří pravoúhlý trojúhelník o 118 km2, jehož vrcholy míří k městům Nové Hrady, Gmünd a Suchdol nad Lužnicí.

Název Vitorazsko má na první pohled přirozený původ. Jde prostě o část regionu, který historicky podléhal městu Vitoraz. Samo město a větší část kraje zůstaly v Rakousku, Češi si jako vítězný národ první světové války přisvojili okolí důležitého železničního uzlu České Velenice, odkud vede trať do Vídně, Prahy i Plzně. Proto se také české části území říká západní Vitorazsko.

„V kraji na rakouských hranicích se zastavil čas a lidí ubývá, jako už celé století.“

Na nesrovnalosti však upozorňuje fakt, že Rakušané termín Vitorazsko neužívají. Kraj mezi Dunajem a jižními Čechami označují za Waldviertel a území přičleněné roku 1920 k Československu lapidárně nazývají „třináct obcí“, případně „třináct odtržených obcí“ (i když obcí bylo opravdu jen dvanáct). To je důvod nahlédnout do historických pramenů, z nichž výzkumníci vyčetli, že se slovo Vitorazsko objevilo až ve druhé polovině 19. století, a i tehdy ho používali výhradně Češi, kteří k tomu měli speciální důvody. V tehdy vrcholícím národním obrození vlastenci se značným ohlasem prosazovali myšlenku Českého království jako státu českého národa. K tomu patřil výklad, že v okrajových částech historických zemí byli původní Slované germanizováni přistěhovalci ze západu. Přitom se objevila myšlenka, že ono původní slovanské osídlení na jihu Čech přesahovalo hranice s Rakouskem.

Vznikl nápaditý a přitažlivý mýtus o druhé vlně slovanské kolonizace. Hlavní proud Slovanů v pověstech spojovaný s praotcem Čechem sice přišel do země na přelomu 5. a 6. století ze severu, o sto let později však ještě následoval z jihu exodus slovanských Antů, kteří se podle středověkých zdrojů v podřízeném postavení podíleli na založení Avarské říše. Historici nepochybují, že tito Slované více či méně spojení s Avary osídlili severní část dnešního Rakouska od linie Freistadt–Linz směrem na východ. Svědčí o tom názvy některých měst Waldviertelu, například Zwettl (Světlá), Schrems (od slova křemen), Litschau (Lišov). Počátkem 9. století zničil Avarskou říši Karel Veliký a současné rakouské území podřídil bavorským vévodům.

Ani rakouští historici nevylučují, že ještě po bavorském záboru žili na rakouské straně česko-rakouského pomezí Slované, nebylo jich však mnoho.