Jeruzalém – město, kam jen tak nepřijde mesiáš

když jedete tramvají Ječnou ulicí, jedete vlastně po Vicus ad Templum Domini (ulice k chrámu Božího hrobu), a když vcházíte na Karlovo náměstí, dříve Dobytčí trh, přicházíte na Chrámovou horu, kde kdysi stál Šalamounův chrám a po jeho zničení Babyloňany pak Druhý chrám, který zničili Římané po židovských povstáních v prvním století po Kristu. Na jeho místě stojí od 9. století mešita zvaná Skalní dóm, jež je díky své zlaté kopuli (tu dostala až teprve nedávno, ve 30. letech) asi nejznámější stavbou Jeruzaléma.

Najít v Praze Jeruzalém chce ovšem trochu fantazie a sklonu k historické snivosti. Je známá věc, že záměrem císaře Karla IV. bylo vybudovat v Praze cosi jako metaforickou repliku nebeského Jeruzaléma. Měl k tomu hluboké duchovní důvody podepřené apokalyptickými a eschatologickými očekáváními. Lze si však také představit, že snil o konkrétním městě, jak ho znal ze stylizovaných křižáckých map z 12. a 13. století: jednoho průvodce pro křesťany prokazatelně vlastnil a možná podle něj rozvrhl plány Nového Města. Sám v Jeruzalémě ale nikdy nebyl, i když ve 14. století nebyly cesty křesťanských poutníků do Svatého města k Božímu hrobu již ničím výjimečným. Karel by se však jen s pouhou poutnickou návštěvou svatých míst, jež byla v rukou saracénů, byť ti nebránili křesťanům v jejich návštěvě, zřejmě nespokojil. On chtěl Jeruzalém pro sebe. Silou ho však dobýt nemohl, na to mu scházely síly, ale možná i chuť. Evropa měla éru křižáckých výprav už za sebou: roku 1187 dobyl na křižácích Jeruzalém sultán Saladin, poslední křižácká pevnost Akkon padla roku 1291.

Ale po Jeruzalémě císař toužil a chtěl ho mít u sebe ve střední Evropě. Jeruzalém, to je totiž místo věčné mystické touhy. Už tři tisíce let po něm kdekdo touží. A dva tisíce let si Židé, kteří jej před čtyřmi tisíci lety založili a další dva tisíce let v něm nemohli žít, slibovali: „Příští rok v Jeruzalémě.“ L’šana habaa be-Jerušalajim.

„Říká se, že mír mezi Židy a Araby by byl snad nějak možný, ale nesměl by existovat Jeruzalém.“

Jeruzalém je vlastně divné město. Je roztahané docela vysoko (800 m) v horách, takže v něm v zimě často sněží, a nedaleko od něj začíná poušť, takže v létě tam jsou strašná vedra. Okolní půda je neúrodná, vyprahlá a kamenitá, pěstovat se tam nedá skoro nic, což tedy platilo, než se do toho pustili agrární sionisté, a pastva tak uživí hubené kozy a osly – na jednom vjel do města jeden z mesiášů. Město stálo po celá tisíciletí mimo obchodní trasy a nemělo ani žádnou zvláštní strategickou polohu, proto se také dalo špatně bránit. Když Blízkým východem v roce 1799 táhl Napoleon, byl od Jeruzaléma šedesát kilometrů a nestálo mu za to odbočit z trasy. Zbožní vojáci po něm sice toužili, ale pro pragmatického cynika neměl Jeruzalém žádný význam.

V tom byl ovšem Napoleon výjimkou. Celkem za dva tisíce let vtáhli do města dobyvatelé 34krát, 22krát bylo obleženo, 18krát zničeno a znovu vybudováno a 11krát se v něm vystřídalo vládnoucí náboženství.

ježíš, Mohamed, Mahdí, Dadžal

Ročně se prý v Jeruzalémě objeví kolem stovky lidí, kteří propadnou tzv. mesiášskému syndromu. Přijedou do Jeruzaléma a vtom do nich vstoupí představa, že jsou mesiáši, vyvolení a pomazaní. Nakráčejí do Starého Města některou z devíti bran jeruzalémských – doporučuje se Zlatá brána, jenže tu v 16.  století nechal sultán Sulejman I. pro jistotu zazdít. Klasický psychiatrický mesiáš se oděje do hotelového prostěradla nebo deky, ozdobí se palmovou ratolestí či si třeba obstará onoho osla. Ale to není nutné. Stačí to horlivé zanícení pro spásu lidstva, jistota, že to jsou právě oni, vykupitelé a spasitelé. Na Židy to prý ani tak nejde, zcela převládají křesťané, kupodivu protestanti a ženy. Ale může se to stát i ateistovi či agnostikovi. Po měsíci na speciálním mesiášském oddělení jeruzalémského blázince to z nich opadne. Běžně je tam prý internováno na čtyřicet spasitelů.