V teniskách po tatranském absolutnu

cívky s nimi mu padaly na zem a on je střídavě sbíral a zase fotil a u toho se chytal za hlavu a něco si mumlal a kroutil hlavou, jako že tomu nemůže uvěřit, že taková krása snad ani nemůže existovat. Jeho počínání bylo tak zajímavé, že jsem mu po většinu cesty dal přednost před sledováním přibližujícího se tatranského masivu. Pak mi jedna cívka spadla pod nohy a já ho konečně oslovil, a protože nevypadal jako Slovák, řekl jsem rovnou: „Nice, isn’t it?“ Muž se podíval, jako bych ho vyrušoval, ale pak vydechl: „Absolutely beautiful!“

Byl to Němec od Frankfurtu, jmenoval se Marcus, spřátelili jsme se a já ho pak ještě dvakrát náhodně potkal. Druhý den ve Starém Smokovci, třetí v Tatranské Lomnici. Vždycky působil stejně, tedy jako by byl v rauši. Předpokládal jsem, že je v Tatrách poprvé, což by jeho nadšení mohlo vysvětlovat, ale on mi řekl, že sem jezdí od devadesátých let každý rok, někdy i dvakrát do roka. A že je pokaždé znovu nadšen, co, nadšen, fascinován! V extázi! „Nic takového v Evropě není!“ říkal a gestikuloval tak, že působil, že nemá cenu odporovat. „Byl jsem všude možně, ale na Tatry nikdo nemá! To je unikát! Zvlášť na podzim, to je absolutní nádhera. Ale i leden je skvělý! Vlastně pořád, počasí se tady změní třeba desetkrát za den, z minuty na minutu.

Ne, nic se jim nevyrovná. Nejsou to obyčejné hory, je to úkaz, zázrak, klenot! Alpy, to je obrovská hromada kamení, mrtvá hmota, člověk z nich cítí chlad a mohutnost, která ho zavaluje. Vysoké Tatry jsou jiné, mají pořád nějak lidský rozměr, jsou delikátní, něžné, úhledné, krásné… Přehlédnete je jedním pohledem, jsou jako… jako ozdoba v ženských vlasech,“ řekl ten muž skoro zamilovaně. „Nikdy se toho nemůžu nabažit. A pak další věc: má to tady pořád ještě takový správný starosvětský šmak. Ty nejkrásnější věci, hotely, penziony, sanatoria, tady vznikly v nejkrásnějším období evropských dějin – před první světovou válkou. A hodně tady toho zůstalo. No ale bohužel to mizí. Slováci mají sklony trochu…“ – „Trochu to kazit,“ napověděl jsem mu. On se korektně usmál a řekl: „Trochu to měnit. Ne všechno nové je lepší… Ale třeba to jednou poznají.“ A já jsem dodal, aby už nebylo pozdě.

hej, chlapci spod Tatier

Vysoké Tatry jsou nejmenší velehory na světě. To je známá věc. Češi je milovali na první pohled, lze mít trochu za to, že společná republika vznikla kvůli Vysokým Tatrám. Když se pak stát rozpadal, bylo to některým Čechům líto zase hlavně kvůli nim. Lásku k Tatrám demonstrovaly ostatně hned po roce 1918 náklaďáky, vyráběné v Kopřivnici, jež tady na vysokohorském terénu testovaly své nápravy a odvezly si odtud pak jméno Tatra, jímž se od roku 1924 počeštila firma Nesselsdorfer Wagenbau-Fabriks-Gesellschaft. Do Tater jezdil Masaryk, Čapek, Vlasta Burian, herečky z Barrandova, česká buržoazie i lépe situovaní proletáři, jimž pojišťovna zaplatila pobyt v nějaké ozdravovně, když měli štěstí, tak v luxusním „Penzáku“ v Novém Smokovci, což je monumentální stavba, která se otevřela právě před sto lety a oficiálně se jmenovala Palace sanatorium.

„Pod Tatrami se rozkládá Zips, Spiš, takové slovenské Sudety v malém vydání.“

Teď je už několik let zavřená; když jsem se na něj ptal ve Smokovci na informacích, pokrčili rameny, že nevedia. V jiném a menším sanatoriu Tivoli v Tatranské Poliance nám v roce 1924 umíral Jiří Wolker a také tam chodil na rentgen, který tam přivezl pokrokový spišský Němec Michael Guhr, tatranský propagátor alpského lyžování: ta slavná báseň je tedy tatranská. Edvard Beneš v hotelu Grand ve Smokovci prožil skoro dva měsíce, když na jaře 1945 čekal na konec války: během těch týdnů si odskočil do Košic, aby tam podepsal ortel nad českou demokracií, Košický vládní program.