Právo na zveřejnění vlastního názoru na soukromé internetové platformě není a být nesmí

cEVRO ARENA pokračuje v pravidelných expertních diskusích na témata, která hýbou společností. Téma, které nás nyní zajímá: Svoboda slova na internetu. Na článek experta na telekomunikace Dalibora Vavrušky Je třeba rozšířit ústavní právo svobody slova i na internet? navazuje odborník na problematiku mezinárodněprávních aspektů vojenských operací Otakar Foltýn. 

Svoboda projevu se stala často skloňovaným pojmem v rámci diskuze o právu provozovatelů sociálních sítí mazat jednotlivé příspěvky či blokovat profily. Taková diskuse je mimořádně potřebná. Předpokladem její smyslupnosti ovšem je, aby diskutující disponovali alespoň základním povědomím o tom, co svoboda projevu je, a čím naopak v žádném případě není.

co obsahem svobody projevu není

Svoboda projevu není právo na to, aby někdo jiný (včetně provozovatelů sociálních sítí) musel vaše názory zveřejňovat. Takové právo neexistuje. Každý však může zveřejňovat své názory vlastními silami, či třeba s pomocí někoho, kdo má potenciál je zveřejnit s větším dosahem. Toho k tomu ale nelze nijak nutit. Můžete se s ním jedině dohodnout a za zveřejnění zaplatit, nebo jej přesvědčit kvalitou či přitažlivostí názoru (což zhusta není totéž).

Protože se jedná o soukromý vztah se subjektem, který vaše názory zveřejní, musíte počítat s tím, že nějakou část nebo celý názor zveřejnit nechce. Tedy cenzuruje. A jsme u toho ošklivého výrazu, který nyní používá kdekdo. Zpravidla ovšem netuší, že v soukromé sféře je cenzura zcela normální a samozřejmě legitimní. Běžná je autocenzura v rámci které nadřízenému nebo manželce neříkáte všechno, co si myslíte. Vaším právem je ovšem i skutečná cenzura, například když zakážete streetartovému umělci, aby na váš dům promítal svůj jinak zcela legitimní názor, že předseda čehokoliv je blbec.

co svoboda projevu je

Ve shodě s mezinárodněprávní úpravou je i v České republice svoboda projevu právem vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace. Považujeme ji za natolik důležitou, že je součásti českého ústavního pořádku (čl. 17 úst. zák. č. 2/1993 Sb.). Tentýž předpis prostými třemi slovy zakazuje cenzuru státu. Zásadní problém spočívá v tom, že nejhalasnější vykladači jej nečtou dál a neobtěžují se chápat, že obsah svobody projevu se mnohdy liší od jejich představ a přání.

Svoboda projevu je především svobodou občanů vůči státu. Stát, jako subjekt disponující mocí vynucovat svou vůli, nesmí zneužívat své postavení vůči slabším účastníkům veřejné diskuze, kterými jsou občané a nestátní subjekty. Proto je mu zapovězena cenzura. Ovšem nikoliv bezvýjimečně. Existují trestné činy spočívající v projevení názoru. Je to celá škála činů od šíření poplašné zprávy až po projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka nebo podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod.