johnson je tribunem lidu, který vyrůstal se všemi výsadami horního jednoho procenta; dítětem přistěhovalců, jež vedlo kampaň za zavřené hranice; konzervativcem, který chce postavit na hlavu politické uspořádání; erudovaným mužem, jenž se vysmívá odbornosti; kosmopolitou, který bezstarostně označuje osoby tmavé pleti jako „černoušky bubu“. Johnson udělal pro pohřbení budoucnosti Velké Británie v Evropě víc než kdokoliv jiný, avšak jeho ultraflexibilita ho možná opět zachrání.
Ve svém prvním veřejném vystoupení poté, co byl jmenován ministrem zahraničí, přirovnal Johnson hlasování o brexitu k francouzské revoluci. Během oslav francouzského státního svátku na tamním velvyslanectví si vysloužil bučení, když velebil referendum coby „velké lidové povstání proti dusivému byrokratickému prastarému režimu (sic), jehož demokratická legitimita už zdaleka není zřejmá.“
„Boris Johnson udělal pro pohřbení budoucnosti Velké Británie v Evropě víc než kdokoliv jiný, avšak jeho ultraflexibilita ho možná opět zachrání.“
Hlasování o brexitu – s příslibem obnovit Británii ve včerejší podobě – však není ani tak revolucí jako spíše kontrarevolucí. Boris a jeho parta brexitýrů mají více společného s Ludvíkem Napoleonem Bonapartem, jenž svrhl francouzskou republiku a vytvořil novou monarchii, než s Dantonem či Robespierrem.
Jestli má někdo či něco nárok vydávat se za ztělesnění pokrokových ideálů roku 1789, pak je to EU. Byli to její politici a představitelé, kdo přetavil vágní trojsloví „volnost, rovnost, bratrství“ do konkrétní podoby: do 80 000 stránek zákonů, které upravují práva a předpisy od ložnice po tovární halu. A uplatňování těchto pravidel pomohlo několika vlnám států – od Řecka a Španělska po Estonsko a Polsko – pozvednout se z autokracie v demokracii.
EU je hnacím motorem revoluce v oblasti soužití států – prosazuje práva jednotlivce, mezinárodní právo i sdílení suverenity. Její transformativní síla pramení z příslibu potenciálního členství, ze „sousedské politiky“, která exportuje evropské hodnoty, i z toho, jak napomáhá při budování globálních institucí a regionální integraci podle svého vzoru.
V důsledku kontrarevoluce se však dnes klub EU nezvětšuje, nýbrž zmenšuje. EU nepřetváří svět k obrazu svému, ale bojí se sousedů, kteří místo importu hodnot exportují chaos. Vzájemná provázanost vnitroevropské konflikty spíše vyvolává, než ukončuje. A evropská myšlenka se stala na celém kontinentu terčem politického odporu.
Nejznepokojivější věcí na dnešní Evropě tak není odchod Velké Británie, nýbrž křehkost a nejednotnost zbylých 27 států, kde se téměř vypařil domácí evropský konsensus. Britská kampaň za vystoupení ventilovala všeobecně pociťovanou touhu obnovit dřívější jistoty, nikoliv vytvořit nová práva. A všechny členské státy podléhají ekonomické nejistotě, kulturní úzkosti a politickému odcizení, čehož nové politické síly využívají tím, že přetvářejí politiku v boj mezi obyčejnými lidmi a do sebe zahleděnými elitami.
„Nejznepokojivější věcí na dnešní Evropě tak není odchod Velké Británie, nýbrž křehkost a nejednotnost zbylých 27 států.“
Vzhledem k britským ekonomickým a politickým trampotám po referendu si ostatní členské státy EU dobře rozmyslí, zda zorganizují vlastní všelidová hlasování o členství. Nenechme se však mýlit: EU jednoznačně vstoupila do éry dezintegrace. A pomalé sklouzávání do „nevládnutelnosti“ může být stejně zničující jako rozpad samotný.
Některá rozhodnutí EU jsou už napadána v národních referendech, například když maďarský premiér Viktor Orbán plánuje plebiscit o uprchlických kvótách. Ve Francii možná nebude zavedena takzvaná směrnice o vysílání pracovníků (která umožňuje zaměstnavatelům neplatit zaměstnancům vyslaným do zahraničí víc než minimální sazbu v hostitelské zemi). A Evropská komise couvá z některých upřednostňovaných projektů, jako je dohoda o volném obchodu s Kanadou.
Každá nová výzva rozdroluje Evropu do ještě menších skupinek, místo aby ji spojovala. Euro rozdělilo sever a jih; Ukrajina a uprchlická krize rozdělily východ a západ.
Proevropští činitelé se proto musí zaměřit na zdroje nespokojenosti a přehodnotit formy, jimiž vyjadřují svůj evropský ideál. EU byla založena na mechanické myšlence, že vzájemná závislost omezí konflikty. Unie doufala, že spojením výrobních prostředků – nejprve prostřednictvím Evropského společenství uhlí a oceli a později prostřednictvím společného trhu a eura – přimkne evropské státy tak těsně k sobě, že válka mezi nimi přestane být reálnou možností.
Pravdou je, že válka v Evropě je dnes vzhledem k objemu vytvořeného bohatství prakticky nemyslitelná. Odpor proti vzájemné závislosti – ať už ve formě eura, volného pohybu osob či boje proti terorismu – však nelze popřít.
Chtějí-li evropští lídři zachránit EU, měli by především zajistit, aby se lidé cítili díky vzájemné provázanosti bezpečně. To znamená přerozdělit některé ekonomické výhody spojené s volným pohybem osob ve prospěch komunit, které nesou jeho zátěž, posílit kontrolu vnějších hranic a spolupráci v boji proti terorismu, zajistit větší flexibilitu integrace eurozóny a migrace a vrátit se k myšlence, že nejvyšším posláním institucí EU je hájit evropské národní státy, nikoliv rozvíjet vlastní moc.
Krize kolem brexitu dává zbylým členům EU příležitost nově koncipovat evropský projekt. Pokud se jim to podaří, bude Velká Británie možná nakonec chtít zpátky.
„Chtějí-li evropští lídři zachránit EU, měli by se vrátit k myšlence, že nejvyšším posláním institucí EU je hájit evropské národní státy, nikoliv rozvíjet vlastní moc.“
O něco takového samozřejmě brexitýři a jejich spojenci jinde v Evropě neusilují. Možná se jim povede rozklížit EU, ale není pravděpodobné, že by dokázali splnit svůj slib a opětovně vytvořit svět včerejška, natožpak lepší budoucnost. Spíše by mohli bezděky zničit i ty výhody evropské integrace, jichž si lidé nejvíce cení.
Voličům, kteří podpořili brexit, teď možná znějí v uších Marxova slova o kontrarevoluci Ludvíka Bonaparta: „Celý národ, který se domnívá, že revolucí získal hybnou sílu urychlující vývoj, náhle shledává, že byl zanesen nazpět do odumřelé epochy.“ Zjišťují, že ve skutečnosti nezavrhli tyranii starého režimu, nýbrž „ústupky získané na tomto režimu staletí trvajícím bojem“.
A právě tady se může uplatnit Johnsonovo převlékačství. Zabředne-li Velká Británie do hluboké recese a bude mít potíže splnit sliby, které dali před referendem zastánci vystoupení z EU, mnozí voliči možná přece jen zatouží zůstat na jednotném trhu, ba možná i v unii samotné. Takové čelem vzad by bylo pro většinu brexitýrů nemožné, poněvadž sen o suverenitě v jejich očích přebíjí hrozbu hospodářského kolapsu. Johnson však s Evropou nemá kulturní problém a místy působil dojmem, že sice stojí v čele zastánců brexitu, ale má k této otázce ambivalentní vztah.
Johnsonova schopnost vyprostit se z pout vlastních dřívějších prohlášení by nadchla i Houdiniho. Pokud se EU dokáže reformovat a hospodářské problémy Británie se prohloubí, pak by se všechno, co dnes působí pevně – a Johnsonův euroskepticismus především –, mohlo rázem rozplynout.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
Mark Leonard je ředitelem Evropské rady pro zahraniční vztahy.
Copyright: Project Syndicate, 2016.