Nejde jen o ohavného prezidenta, ale i o Babiše a o naši svobodu

tak prosím pěkně: Naši zemi si ukrást nedáme. Ani tím monstrem na Hradě, ani tím pánem ze Slovenska“. Celá věc měla velký ohlas a paní Štěpánové poté přišla velmi zvláštní sms podepsaná ministrem financí Andrejem Babišem. Svobodnému fóru popsala, jak všechno probíhalo, ale i to, co ji trápí na současném dění v České republice.

vystoupila jste v původně neodvysílané Show Jana Krause a jako jediná jste zmínila ministra financí Andreje Babiše. Jak to proběhlo?

Předesílám, že nejsem herečka, která by byla najednou zpovykaná a chtěla se náhle vyjadřovat. Mám za sebou disidentskou minulost a to, kde žiji, mi nebylo lhostejné nikdy.

Doposud jsem nebyla hostem u Jana Krause. Několikrát jsem byla pozvaná, ale dříve jsem dělala živé pořady, na což jsem byla pyšná, a tak jsem do talk show, která se stříhá, nešla. Uplynulo pár let a když se 25. října ozvali, jestli bych nepřišla, řekla jsem ano. Ovšem ukázalo se, že tam nemám být jako host, ale že se jedná o jakousi zdravici a sdělení názoru na současnou situaci.

Můj manžel, který je zároveň i mým manažerem, požádal, aby to, co tam řeknu, zaznělo tak, jak to řeknu, bez zásahů. Původně jsem předpokládala, že tam bude jen pár lidí. Když jsem dorazila, byla jsem nadšená, vrátily se mi pocity podobné roku 1989. Pozdravila jsem se se všemi, které vídám a mám ráda, ať už je to Michael Žantovský nebo Jan Ruml. Byla jsem navíc moc ráda, že dorazili i mladí lidé, že celá ta společnost je různorodá. Začal mluvit Honza Kraus, o tom, že teď ještě můžeme říci to, co si myslíme… A já jsem souhlasila.

„Stále zaznívala slova o důstojnosti a úctě, ale to jsou fráze. Musíme hovořit o opravdových problémech.“

a potom?

Nejprve nebylo jasné, co se bude dít, také diváci byli nejistí. Pak začali tleskat a my jsme se přidali a stále ještě bylo všechno v pořádku. Příjemný, povznášející pocit. Všichni jsme byli zahlceni vyznamenáními, panem Bradym a naším ohavným prezidentem. Původně jsem měla připraveno cosi v tom smyslu, že bych od Zemana nepřijala ani sklenici vody, kdybych umírala žízní na poušti. Nic moc.

Cokoli přede mnou zaznělo, bylo samozřejmě dobré, ale mně došlo, že něco není v pořádku, že o tohle přece nejde, to není náš hlavní problém. Tak jsem se rozhodla, že řeknu něco jiného. Věděla jsem, že nesmím být vulgární, a nemohu říci, že bych na tu větu, která ze mě vypadla, byla nějak hrdá, šlo to samozřejmě zformulovat daleko lépe.