Bez Holandska by to bolo nanič

říká se, že Holandsko změnila vražda, která se odehrála deštivého rána 2. listopadu 2004 na jedné amsterodamské ulici. Její obětí byl filmař, novinář a satirik Theo van Gogh a vrahem šestadvacetiletý Maročan s holandským občanstvím Mohammed Bouyeri.

Popisem promyšlené a krutým způsobem provedené náboženské vraždy začíná výborná kniha nizozemského profesora Iana Burumy Vražda v Amsterodamu (vydala Academia, 2010). Její znalost je, řekl bych, nezbytným předpokladem pro každého, kdo se chce trochu v té skvělé a sympatické zemi vyznat, doporučenou nutností je pak pro každého, kdo si klade otázku, co se to v tom svobodomyslném a úžasném Nizozemí v posledních, řekněme, patnácti letech stalo.

Buruma popisuje proces, kterým Holandsko prošlo a který působil zprvu zcela nenápadně. Na jeho začátku byla skutečně přívětivá a svobodomyslná země, jejíž největší síla spočívala v tom, že spory mezi konfliktními zájmy, věroukami a názory lze řešit výhradně vyjednáváním. Jediná věc, o níž vyjednávat nelze, neboť je nepřípustná, je násilí. To změnily dvě vraždy, nejprve v roce 2002 zabití charismatického politika a prvního holandského otevřeného kritika masové migrace i islámu Pima Fortuyna (vrahem byl ekologický fanatik) a dva roky nato Thea van Gogha. Vrahem byl fanatik islámský.

Pro holandskou společnost znamenaly obě vraždy šok a prozření. Toto se dřív v této zemi nestávalo. Buruma ukazuje, jakými cestami se k tomuto rozcestí došlo, a krok za krokem mapuje společnost, která si chtě nechtě musela a stále bude muset zvykat na realitu, se kterou původně nepočítala. Buruma je liberál a v kritice islámu je velmi zdrženlivý, a jak to obvykle u takových intelektuálů bývá, je spíše ostřejší na jeho kritiky než k islámské netoleranci. I tak je to – na západního liberála – nebývale otevřená výpověď o konci snu o multikulturní společnosti, kterou Theo van Gogh definoval jako stav, kdy se zdvořile ustupuje agresivnímu hostovi, který vás nakonec připraví o vlastní byt. Stálo ho to život.