i když je to skoro půl na půl, tak právě ono „skoro“, ať je to jedno, nebo dvě, nebo tři procenta, je rozhodující. Pokud se jedná o rozdíl mezi skomírající demokracií a diktaturou, je to výsledek fatální. Až na Turecko dopadne výsledek změny ústavy ve prospěch Erdogana a dojde k posílení jeho moci, možná by lidé hlasovali jinak a rozdíl by byl ve skutečnosti větší. Jenomže v tom je právě zdánlivost referenda jako nástroje demokracie. Průměrný volič možná není příliš bystrý, ale protože se volby konají poměrně často, může se aspoň pokusit své chyby napravit. V případě referenda se ale jedná o rozhodnutí, které může určit život celé generace.

Protože mnoha lidem nejsou důsledky jasné, výsledky referend připomínají házení korunou, které ve skutečnosti nikdy nedopadne přesně 50 na 50, ale vlivem různých jemných vnějších okolností padne mince na jednu stranu nepatrně vícekrát. Problémy referend jsou dlouho známé. Lidé často nehlasují o položené otázce, ale vyjadřují své sympatie nebo nesympatie vůči tomu, kdo ji položil. Stejně tak se za jednoduchou otázkou skrývají složité problémy, protože jednání mívá nezamýšlené důsledky a ty nebereme v úvahu právě proto, že je nezamýšlíme a zamýšlet jsme je nechtěli. Dělat referendum v zemi, kde jsou pronásledována svobodná média, je pak už úplná fraška.

Posílit výrazně pravomoci tureckého prezidenta je akt, který ovlivní vztah Turecka k Evropě a ten zase ovlivní ekonomickou situaci a každodenní život většiny tureckých občanů, ať hlasovali jakkoli. Totéž se týká Britů a brexitu a týkalo by se to i nás, bude se to týkat obyvatel Skotska, pokud budou hlasovat o své nezávislosti.

Referendum je velmi nebezpečný nástroj, a to právě proto, že ve skutečném životě věci nefungují podle učebnice politologie. Demokracie není jenom hlasování o většině, je také záležitostí rozdělení a kontroly moci. Pokud se lidé v referendu rozhodnou, že moc bude silná a kontrola slabá, je to prohra demokracie. Až na to lidé přijdou, bude už pozdě. Na dlouhou dobu.