oslavy skončily až pozdě po půlnoci. Když se novináři na odchodu Macrona ptali, jestli to není arogantní a předčasné, když voliči rozhodnou o vítězi až 7. května, prohlásil, že ten, kdo nechápe, že pro něj bylo radostí pozvat tajemníky, členy ochranky, politiky, spisovatele, ženy a muže, kteří ho od počátku provázejí, pak neví nic o životě.

„Byl to můj srdeční okamžik. Nemám zapotřebí lekce pařížských maloměšťáků.“ Jestli Francouzi svým politikům tradičně něco neodpouštějí, pak je to okázalost a necit pro situaci. Právě arogance a okázalá prezentace moci zničily politickou kariéru posledního republikánského prezidenta Nicolase Sarkozyho víc než cokoliv jiného.

„Na rozdíl od Macrona si Sarkozy alespoň počkal na finální vítězství.“

Většina lidí dospěla velmi záhy po zvolení, poté, co se Sarkozy producíroval s různými pařížskými boháči, k závěru, že nemá úroveň. To je v estetizované Francii, kde jsou ty správné manýry základ, odpis. Začalo to už povolební nocí, kdy se Sarkozy se svými podporovateli vydal slavit do luxusní restaurace Le Fouquet‘s. Na rozdíl od Macrona si Sarkozy alespoň počkal na finální vítězství.

Za těch deset let od Sarkozyho vítězství se Francie hodně změnila k horšímu. Ekonomický úpadek, na jehož zastavení měl tehdy Sarkozy postavenou vítěznou kampaň, se prohloubil. Stejně jako bezpečnostní a přistěhovalecké krize. Díky slibům o jejím řešení tvrdou rukou dokázal tehdejší lídr pravicových republikánů vyluxovat hlasy Národní fronty. Tehdy dosahovala nezaměstnanost osmi procent. Od té doby jen nepřetržitě rostla na současných více než deset procent. Nezaměstnanost mladých lidí, kteří dosud nikdy nepracovali, vystoupala na 26 procent.

Evropský průměr, do něhož jsou započítány všechny ty krizí eurozóny těžce zasažené země od Řecka po Španělsko, je necelých 20 procent. Německo, s nímž se v hospodářském výkonu Francie tak ráda srovnává, má 6,4 procenta mladých bez práce. Za těch deset let mají právě Francouzi bezkonkurenčně nejvíc obětí islamistických teroristů v celé Evropě. Rok a půl už země žije ve výjimečném stavu.

přerod establishmentu v rebela

Výsledkem těch dvou souběžných vážných krizí je finálový volební duel mezi provozovatelem vlastního rok starého politického start-upu En Marché! (Vpřed!) Emmanuelem Macronem a šéfkou Národní fronty Marine Le Penovou. Oba o sobě tvrdí, že jsou antiestablishmentoví kandidáti, což po vítězství Donalda Trumpa vypadá jako nezbytná výbava někoho, kdo chce změnit politický kurz. U Emmanuela Macrona to působí hodně legračně. Je totiž naprosto ukázkovým příkladem tradičního pařížského politického establishmentu a proplétání politiky s byznysem. Má diplom z té nejtypičtější establishmentové školy École nationale d‘administration, kde se od mládí potkávají všichni příští politici, byznysmeni, bankéři a vysocí byrokrati.

Byl poradcem pravicového prezidenta Nicolase Sarkozyho a ekonomickým ministrem socialistické vlády dosluhujícího prezidenta Françoise Hollanda. Od něj se odpoutal až ve chvíli, kdy se chtěl před rokem pustit do kampaně. Mezitím si ještě stačil odskočit vydělat pár milionů jako investiční bankéř k Rothschildům. Přes tento životopis dokázal Francouze přesvědčit, že on je tou změnou a nejlepším zachráncem země z oné dvojí těžké krize.