pro většinu Evropanů ovšem „cizorodá“ neznamená „nežádoucí“, jak to dokládá status Londýna coby kariérní destinace nebo třeba vliv britské populární kultury. Ale i cílené průzkumy. Loni, ještě před britským referendem, na toto téma zpracovala britská firma Lord Ashcroft Polls studii, z níž vyplynulo, že Británie je Evropanům druhá nejsympatičtější po Švédsku. I ti, komu jsou Britové nejméně sympatičtí (Slovinci, Kypřané, Rakušané a Lucemburčané) jí dali hodnocení nad 50 na škále od nuly do sta. To se rozhodně o všech ostatních zemích Unie říct nedá. V záznamech z fokusových skupin, jež výzkumníci provedli v několika evropských metropolích, můžeme číst výroky jako „Pokud odejdou, měli bychom odejít taky. Jinak tu zůstaneme jen s těmi losery Belgičany“ (Amsterodam), „Nejlepší by bylo vykopnout Francii, ale to asi není možné“ (Stockholm), případně všeobecnou averzi vůči jižním zemím ze severu („My dodržujeme pravidla – oni na ně kašlou“) a vůči Německu z jihu. Zkrátka jestliže si všichni stačili všimnout jisté britské výlučnosti („Jsou to Katalánci EU,“ zaznělo v Řecku), rozhodně se nedá říct, že by všichni ostatní k sobě měli blíž. Naopak. EU je plná latentních a ne tak latentních mezinárodních pnutí a averzí.

hladké dobytí, hladká okupace

Británie se svým anglosaským právem, anglikánskou církví, absencí revolucí a ježděním vlevo je skutečně jiná. Ale vedle těchto dobře známých odlišností je tu jedna, kterou pro oči nevidíme. Nebo o ní aspoň nikdo nemluví, a to i když o ni téměř zakopne.

Když v roce 2014 Británie formulovala svůj požadavek, aby cizinci pracující v Británii měli nárok na některé dávky až po čtyřech letech přispívání do systému, reagoval na to tehdejší státní tajemník pro EU Tomáš Prouza tak, že umístil na Twitter historickou fotografii československých pilotů RAF a napsal k ní: „Tito Češi ,pracovaliʻ v Británii méně než čtyři roky. Žádné dávky pro ně?“ Dnes, když se Německo chystá uzákonit to, co neúspěšně žádali Britové, sarkastické šlehy nikde nevidět.

Ona by se taky těžko sháněla vhodná historická fotografie.

„S Velkou Británií odchází z EU jediná země, která úspěšně vzdorovala Hitlerovi. “

Ne že by v době, kdy v Británii sloužili Češi v RAF, nesloužili jiní Češi v Německu. Nuceně nasazených bylo asi 640 tisíc, o vězních koncentračních a jiných táborů nemluvě. Ale „Arbeit macht frei“ by nebylo vhodným symbolem „mobility“, o jakou dnes usilujeme.

S Velkou Británií odchází z EU jediná země, která úspěšně vzdorovala Hitlerovi. Tento prostý fakt se v celé diskusi okolo brexitu nezmiňuje. V Unii zůstávají jen ty země, které Hitlerovi podlehly, přiklonily se k němu, anebo se krčily v neutralitě. Je ten fakt bezvýznamný, nebo ne?

Ve východoevropských zemích se Němci chovali brutálně, a připravili tak půdu společenským revolucím, jež zpravidla pod sovětskou kuratelou vyústily v komunistické diktatury. Zkušenost Západu – zemí, jež dodnes určují podobu evropské integrace, byla trochu jiná.

Několik zemí si udrželo svou neutralitu, což je jim těžké vyčítat. Ale zůstává skutečností, že epochální zápas s totalitarismem se neutrální země prostě rozhodly vysedět, často ne úplně čestným způsobem. Některé dodávaly Německu zboží pro jeho válečnou mašinerii – zejména Švédsko železnou rudu. Švýcarsko bralo svou neutralitu tak vážně, že sestřelovalo zbloudilá spojenecká letadla. Irský prezident de Valera ještě stihl osobně kondolovat německému velvyslanci k Hitlerově úmrtí. (Pravda, Britové byli v očích mnoha Irů ještě nedávní okupanti, ale stejně.) Přes čtyři tisíce irských vojáků, kteří dezertovali a bojovali ve spojeneckých jednotkách proti Hitlerovi, bylo po válce potrestáno zákazem práce ve státních službách na sedm let a ztrátou důchodů. Vláda se jim omluvila v roce 2012.

Výjimečný je případ Finska, jež v průběhu války stačilo válčit po boku Hitlera i proti němu. Bylo to pro ně ovšem lepší než sdílet osud baltských zemí.

Ze zemí, které Hitler napadl, mu vzdorovat nejdéle vydrželo Norsko. Bylo to šedesát dva dnů. Selhání státu ve své základní roli, neschopnost bránit vlastní zemi proti síle a pokoření porážky je určující společnou zkušeností západoevropských zemí.

Jak hladké bylo dobytí, tak hladká byla okupace. Stát nejenže nedokázal bránit zemi před napadením, ale naopak se ukázal být schopný velmi dobře sloužit okupantům.

Jak píše historik Tony Judt: „Orgány státní správy ve Francii, Norsku a zemích Beneluxu se nezaskvěly v nejlepším světle. Naopak agilně vykonávaly vůli okupantů. V roce 1941 stačilo Němcům ke správě okupovaného Norska 806 administrativních sil. Francii nacisté spravovali s nasazením pouhých 1500 vlastních lidí. Francouzskou policii a milice považovali za tak spolehlivé, že k udržení poslušnosti pětatřicetimilionového národa nasadili jen 6000 civilních a vojenských policistů. Totéž platilo v Holandsku. Šéf německé bezpečnosti v Amsterodamu v poválečné výpovědi uvedl, že ,hlavní oporou německých sil v policejním sektoru i jinde byla holandská policie. Bez ní by se nepodařilo splnit ani deset procent administrativních úkolů.ʻ“

Ve vichystické Francii měl ministr spravedlnosti obavy, zda se podaří najít soudce ochotné zasedat v senátech uplatňujících nová nařízení retroaktivně trestající zločiny proti státu trestem smrti bez možnosti odvolání.