snaha Ruska aspoň nějak ovlivnit volby ve významných zemích, USA, Francii, Německu, je zřejmá. Výsledky ale nejsou úplně slavné. Neumí to Rusové, nebo demokracie přece jen vzdorují?

Největší chybou by bylo Kreml podcenit. Možná to teď vypadá, že západní demokracie jsou silnější, než Kreml čekal, a že dokáží v informační válce s Ruskem vítězit. Ale je třeba si uvědomit, že agresor je vždy o krok dopředu. Jestli to momentálně vypadá, že Kreml trochu ztratil dech – a propaganda opravdu přestává fungovat, když jí tak říkajíc vidíte pod prsty – neznamená to, že jej znovu nenabere.

Cest k ovlivňování veřejného mínění je spousta, prostě je nelze všechny předem identifikovat. Nesmíme také zapomínat, že vítězství Macrona přišlo až po úspěchu Brexitu a Donalda Trumpa. Mně prohra Le Penové ve Francii připadá spíš jako příznivá reakce západní společnosti na léčbu šokem. Vítězství Macrona ve Francii, Van der Bellena v Rakousku nebo prohra Wilderse v Holandsku je třeba brát jako dílčí úspěchy, nikoliv jako vyhranou válku. Teď nás čekají ty úplně nejdůležitější volby – v Německu. I přesto, že situace zatím vypadá na přesvědčivé vítězství CDU Angely Merkelové, pořád je třeba být ve střehu, půl roku se dnes zdá jako velmi dlouhá doba.

dá se důvěřovat průzkumům o oblíbenosti Putina?

Nejsnadněji se samozřejmě nabízí krátká odpověď “ne”. Ale tak jednoduché to zdaleka není. Samozřejmě, žádná z agentur, které se v Rusku zabývají veřejným míněním, není zcela nezávislá. Už jen z toho důvodu nelze jejich průzkumy považovat za objektivní a důvěryhodné. Má to však i jiná úskalí. Jak můžete v zemi, kde jsou odpůrci autoritářského režimu Vladimira Putina, a že ten režim autoritářský je, je zcela nepochybně prokázáno právě tím, co chci říct dále, tedy, jak můžete v zemi, kde jsou odpůrci režimu, ať už se projevují jakkoliv – na sociální síti, v té hrstce tzv. nezávislých médií, která v Rusku zbyla, nebo jako osamělí demonstranti, protože jiné demonstrace režim prakticky nepovoluje, po běžném člověku v rámci nějakého průzkumu chtít, aby Vám řekl, co si skutečně myslí?

Teď by bylo nejsnadnější zakončit, že průzkumy nejsou nezávislé a lidé se navíc bojí do nich říkat pravdu a raději potvrzují svoji přízeň Vladimiru Vladimiroviči, aby neměli nějaké potíže s režimem, což na ukazatele oblíbenosti současného kremelského vůdce působí synergickým efektem, a že skutečnost je diametrálně jiná. Jenže ani tato odpověď není dostatečná. A pravdivá ani zdaleka. Vždyť, podívejme se na Česko. Máme po vládní krizi, vyvolané nikoliv Bohuslavem Sobotkou, jak se nám snaží uhrančivým způsobem vsugerovat Hrad, ale skandály, které provázejí podnikatelskou kariéru odvolaného ministra financí Andreje Babiše.

A přesto – přes veškeré důkazy, které byly v této věci už diskutovány, přes neschopnost Andreje Babiše osvětlit prakticky jakoukoliv nejasnost, která tyto kauzy provází – od vlastních příjmů, přes způsoby prodejů vlastních firem až po podezření, že úmyslně krátil daně či ovlivňoval vlastní média – se podle posledních průzkumů jeho firemní hnutí ANO stále drží na vrcholu voličských preferencí, s prakticky nezměněným náskokem vůči všem ostatním stranám. A přitom Andrej Babiš v zemi vlastní jen určitou, sice významnou, ale přesto omezenou, část médií. Jak to asi s popularitou vůdce může vypadat v zemi, kde vládnoucí moci podléhá naprostá většina mediálního prostoru? A když podstatná část obyvatelstva naší země, po 27 letech od pádu totalitního režimu, po 27 letech relativně fungujícího demokratického systému, nakonec stejně slyší na “všechno zařídím za vás”, “bude líp” a k tomu přihozenou nějakou tu koblihu či párek, protože je to stále tak snadné uvěřit a přenechat všechnu práci a odpovědnost někomu jinému než sobě, jak na tom asi mohou být občané Ruské federace, kde demokratický režim v podstatě nikdy neexistoval? Takže, abych se na závěr vrátila k položené otázce – průzkumům se důvěřovat nedá, ovšem na stav oblíbenosti Putina tenhle poznatek vliv s nejvyšší pravděpodobností nemá.

proč je tamní opozice tak slabá?

To je přece znak každé autoritářské společnosti. Pokud žijete v režimu, který se snaží všechny odpůrce když ne rovnou zlikvidovat, tak alespoň omezit, a jak víme, Kreml dělá velmi účinně obojí, je velmi složité, ne-li nemožné, vybudovat nějakou silnou opozici. V každé takové zemi je opozice nejen velmi slabá, ale také velice názorově roztříštěná, což způsobuje další obrovský problém, protože názorově roztříštěné skupiny prostě nelze efektivně konsolidovat.

může být v boji proti ruské propagandě úspěšnější stát, nebo budou spíše aktivnější různé občanské instituce a jednotlivci?

Nejdůležitější je dostat téma ohrožení kremelskou propagandou do veřejné celospolečenské diskuse. Tady hrají hlavní úlohu média. A samozřejmě, pokud existují indicie či důkazy o vlivu kremelské propagandy, které zaznamenávají a informují o nich naše tajné služby, je povinností státu na takové ohrožení reagovat. Někteří naši politici mluví o kybernetické válce s Ruskem – je evidentní, že válka se nevyhraje ignorancí hrozby. Naše úřady musí být připraveny na hackerské útoky, na pokusy o ovlivnění voleb, či na pokusy o šíření poplašných zpráv. Koneckonců, všechny tyto typy útoků už byly v našem prostoru zaznamenány. Ovšem stát nemůže v takovém boji zůstat osamocen. Myslím, že je důležitá kooperace mezi státem, médii i občanskou společností. Třeba právě v boji proti dezinformacím si myslím, že by taková kooperace mohla být velmi účinná.

proč lidem jako Medveděv stále prochází jejich zjevné napojení na korupci a jejich paláce a nesplněné sliby? Je to dané postátněním médií?

Samozřejmě, to je podstatný aspekt. Se závislostí médií na Kremlu to má velmi mnoho společného. Můžeme zase srovnat “nesestřelitelnost” Medveděva s podobnou rezistencí na veškeré průšvihy, kterou u nás vykazuje Andrej Babiš. Můžete mi namítnout, že se přece nakonec podařilo alespoň to, že byl odvolán z funkce. Nicméně to vůbec neznamená, že se na podzim nevrátí jako premiér.

Príspevok vychádza vďaka spolupráci .týždňa a Fóra 24.