některé fragmenty filmu tohoto amerického režiséra o ruském prezidentovi již získaly národní věhlas, jako například, když prezident ukázal Stoneovi záběry z operace USA v Afghánistánu,  které vydával za operaci ruského letectva v Sýrii.

Ze čtyř částí filmu Insider vybral 20 nejvýraznějších příkladů nepravdivých informací.

1. O tom, jak Putin zkrotil miliardáře

„Zrušili jsme schémata, s jejichž pomocí byla stvořena oligarchie…“ filmové záběry ukazují Berezovského a Chodorkovského … „a díky kterým se člověk stal přes noc miliardářem.“  Dále: „Nemám takové bohatství,  o kterém říkají“ … „je to všechno nesmysl. Kdyby to tak bylo, už by to bylo dávno známé.“ … „Nemyslím si, že to je velký štěstí. Peníze si s sebou do hrobu nevezmeš.“

Musíme začít u toho, že když se Putin dostal k moci, miliardáři v Rusku vůbec neexistovali. V roce 2000 uváděl seznam Forbes 322 miliardářů a mezi nimi nefiguroval ani jeden Rus. Zato v roce 2017 se seznam rozrostl na 2043 osob včetně 96 Rusů. Tři lidé ze seznamu ruských dolarových miliardářů – Gennadij Timchenko (4. místo), Kirill Šamalov (74. místo) a Jurij Kovalchuk (93. místo) – jsou Putinovi sousedi v chatařském družstvu Ozero, které bylo vytvořené v roce 1990. Kirill Šamalov je syn akcionáře družstva Nikolaje Šamalova a podle otevřených zdrojů je také manželem dcery Putina. Šamalova, Kovalchuka a bratry Rotenbergovy (společne s Putinem se věnují džudu) obvinili z toho, že měli přístup k státním zakázkám bez soutěže (tedy opravdu „se stávali miliardáři přes noc“).

Putin oficiálně na seznamu miliardářů není. Zjistit velikost jeho skutečného bohatství není možné (i když v lednu 2017 časopis Time napsal, že je zřejmě nejbohatším člověkem na světě). Můžeme jen orientačně vyhodnotit rozsah kapitálu Putina podle offshorovych společnosti, ve kterých je jednatelem violoncellista Sergei Roldugin (sám Putin, připomínáme, se podnikaní nevěnuje). Přes jediný z „rolduginských“ offshorů „protekly“ víc než 2 miliardy USD,  přičemž finanční prostředky byly použity na aktiva spojená přímo s Putinem. V případě, že by to byl jediný Putinem kontrolovaný offshore, znamená to, že je prezident bohatší než byli v roce 2000 Chodorkovskij a Berezovskij dohromady.

2. O tom, jak si USA pěstovaly Al-Káidu

„Al-Káida není výsledkem naší práce, je výsledkem činnosti našich americkými přátel. To ještě začalo v době afghánské války, když americké zpravodajské služby podporovaly různé směry islámského fundamentalismu v boji proti sovětským vojskům v Afghánistánu. Američané sami vypěstovali  Al- Káidu a Usámu bin Ládina, ale vše se vymklo kontrole. Stává se to tak vždy a naši partneři – Spojené státy – to museli vědět. Je to jejich vina.“

Zde Putin opakuje poměrně často šířenou konspirační teorii. Usáma bin Ládin během afghánské války skutečně podporoval mudžáhídy, kteří bojovali proti Sovětskému svazu, prostřednictvím organizace Maktab al-Khidamat, kterou vytvořil. Tato organizace byla dokonce financována americkými muslimy, ale se státními orgány USA neměla žádné spojení. Jejím hlavním partnerem byla teroristická skupina Egyptský islámský džihád, která plánovala svrhnout vládnoucí režim v Egyptě, což jednoznačně nebylo v zájmu USA.

Spojené státy finančně podporovaly afghánské nepřátele SSSR, ale ne organizaci Usámy bin Ládina, která byla v té době nepočetná a slabá. Navíc byla napojená na antizápadní fundamentalisty. USA podporovaly také vůdce puštunských mudžáhídů Gulbeddína Hekmatjára, jenž se později stal předsedou vlády Afghánistánu pod vedením prezidenta Burhanuddina Rabbaního. Ten byl později svržen taliby. Hekmatjár nebyl nikdy spojen s Al-Káidou. Později přešel na pozici islámského fundamentalismu a nějakou dobu figuroval na blacklistu OSN společně s Bin Ládinem, ale o jeho účasti v teroristických aktivitách za hranicemi Afghánistánu nejsou žádné důkazy.

3. O tom, jak Putin zvítězil nad chudobou

 Oliver Stone: „Snížili jste úroveň chudoby o dvě třetiny!“

Vladimír Putin: „Přesně!“

Oliver Stone: „V roce 2000 byl plat 700 rublů, v roce 2012 – 29 tisíce rublů.“

Vladimír Putin: „Ano, přesně!“

 Ve skutečnosti není pravda ani jedno, ani druhé. Za prvé, počet obyvatel s nižšími příjmy, než je úroveň existenčního minima, klesl ne třikrát, ale dvakrát, tedy z 28 % (41 mil. lidí) na 14 % (20 mil. lidí). Za druhé průměrný plat v roce 2000 nebyl 700 rublů, ale 2.200, a v roce 2012 nebyl průměrný plat 29 tisíc, ale pouze 26 tisíc rublů. To znamená, že reálná mzda s ohledem na inflaci vzrostla přibližně trojnásobně. To se však nestalo díky Putinovi, ale díky ceně za barel ropy, který je klíčovým indexem ruské ekonomiky. Cena za barel totiž vzrostla z 20 USD v roce 2000 na 120 USD v roce 2012, to znamená 6krát.

4. O ruských rezervách a malém dluhu

 Oliver Stone: „Mnozí říkají, že Reagan přivedl Ameriku k bankrotu, protože za jeho vlády dluh značně vzrostl.“

Vladimír Putin: „No samozřejmě, o kolik, o 18 trilionů USD!“

Oliver Stone: „Zapomněl jsem. A v Rusku – 1 trilion USD, ano?“

Vladimír Putin: „V Rusku je to 12 % HDP. V USA okolo 100 % HDP. A při vysoké úrovni rezerv. 360 miliard USD – to jsou rezervy centrální banky a vláda má ještě dva rezervní fondy – 80 miliard USD a 70 miliard USD.“

 Je úžasné, že prezident stále neví, že vládní rezervy jsou zahrnuty v devizových ruských rezervách, tedy v číslu, které vydává centrální banka. Již tři roky po sobě Putin ve veřejných projevech dělá stejnou chybu, a přesto se nenašel dosud nikdo, kdo by na tuto chybu poukázal. Tak, nevědomky, Putin připsal ruským rezervám dalších 150 miliard USD.

Kromě toho ruský zahraniční dluh činí ne 12 %, ale 40 % HDP (přibližně 518 miliard $).

Nakonec, Putin je mazaný a uvádí paralelu s USA, jako by nechápal (nebo možná opravdu nechápe), že záleží nejen na výši dluhu, ale i na tom, v jaké měně je nominován. Dluh Spojených států neohrožuje zemi defaultem, protože je nominován v dolarech, proto problémy s placením mohou vést jen k devalvaci. Ale ruský dluh je nominován v cizí měně.

Přitom podle posouzení centrální banky je tento ukazatel daleko za kritickou hranicí. Podle metodiky MMF, o kterou se opírá i centrální banka, se tato hranice měří podle vztahu splácení zahraničního dluhu a exportu, a tento dluh by tedy neměl přesáhnout 25 % HDP, zatímco dnes je v Rusku jeho výše 40 %. Je to spojené s tím, že v minulém roce kleslo na nové dvanáctileté minimum zabezpečení zahraničního dluhu devizovými příjmy – na konci září celková výše zadlužení převyšovala 1,57krát roční příjem exportu země, jejíž objem se snížil na nejnižší úroveň od roku 2005 (279 miliard $).

5. O rozšiřování NATO na východ

Oliver Stone: „Vím od pana Gorbačova a amerických činitelů, včetně Jamese Bakera, že existovala dohoda se Sovětským svazem o zákazu rozšiřování NATO na východ.“

Vladimir Putin: „Ano, když se řešila otázka sjednocení Německa a následného stažení sovětských vojsk z východní Evropy, pak oficiální představitelé USA a generální tajemník NATO (myslím, že to byl pan Wörner), tehdy řekli, že v jednom si může být Sovětský svaz jistý – východní hranice NATO nebude posunuta nad rámec současné východní hranice NDR.“

Oliver Stone: „To je přímým porušením dohody?“

Vladimir Putin: „Nebylo to zaznamenáno na papíře. Je to chyba, ale ze strany Gorbačova.“

Mýtus o tom, že Gorbačovovi někdo něco sliboval, vyvracel Gorbačev sám a opakovaně. Co se týče jeho tzv. chyby, za tehdejších okolností bylo dokonce právně nemožné takovou otázku vůbec probírat. Před červencem 1991 existovaly dva vojensko-politické bloky – Varšavská smlouva a NATO. „Země, které byly součástí VS, tuto otázku nekladly,“ řekl bývalý vůdce Sovětského svazu. Dříve upřesňoval, že ve smlouvě „dva plus čtyři“ z roku 1990 se mluvilo o území bývalé NDR a zde bylo stanoveno pouze to, že zde nedojde k „rozmístění jaderných zbraní a vojsk NATO“ a že v průběhu několika let dojde ke snížení početnosti Bundeswehru. „A to všechno bylo uděláno,“ upřesnil Gorbačov.

Pokud jde o generálního tajemníka NATO Manfreda Wörnera, zjevně jde o jeho interpretovanou frázi ze 17. května 1990: „Samotná skutečnost, že jsme připraveni nerozmísťovat vojska NATO mimo území Spolkové republiky Německo, dává Sovětskému svazu pevné bezpečnostní záruky.“ Mluví se zde, jak již bylo uvedeno Gorbačovem, o nerozmisťování sil NATO na území NDR.

Prohlášení s odvoláním na NATO, aby garantovalo Sovětskému svazu další nerozšiřování na východ, vydal německý ministr zahraničí Hans Genscher, ale nikdo v NATO nereagoval. Prohlášení nebylo odsouhlaseno dokonce ani samotným německým kancléřem Helmutem Kohlem.

A konečně, pokud jde o ministra zahraničí Jamese Bakera – evidentně se jedná o tiskovou konferenci, kde řekl:

„Poznamenal jsem, že Spojené státy nepodporují myšlenku neutrality sjednoceného Německa, že podporujeme pokračování jeho členství v NATO, a také jsme přesvědčeni, že vojska NATO by neměla být  posunuta na dále na východ, aby snížila znepokojení východního Německa, pokud se týče bezpečnosti.“

Jak lze vidět v kontextu, i zde se bavíme o postupu vojsk NATO na území NDR.

6. O tom, jak se špatně povede zemi, která se připojí k NATO

Když se země stane členem NATO, stává se pro ni obtížné odolávat tlaku tak velké země, jako jsou Spojené státy – vůdce NATO. I tam se můžou snadno objevit prvky protiraketové obrany, vojenské základny, a dokonce vojenská útočná zařízení. A v takovém kontextu, co máme dělat? Museli jsme přijímat odvetná opatření. Proč tak ostře reagujeme na rozšiřování NATO? V zásadě chápeme hodnotu organizace, popřípadě absenci těchto hodnot a rizika spojené s touto organizací.  Ale jaké obavy máme? Znepokojuje nás praxe přijatých rozhodnutí. Vím, jak se rozhoduje. … Když NATO vstupuje do země, je pravidlem, že politické vedení této země nemůže ovlivnit rozhodnutí NATO.

Nikdo nevyvrátí výše uvedené tvrzení lépe než samotný Vladimir Putin, který v další části filmu uvádí následující:

Vzpomínám si na jedno z našich posledních setkání s prezidentem Clintonem v Moskvě. Řekl jsem mu: Možná můžeme zvážit takovou variantu, že by Rusko vstoupilo do NATO? Clinton říká – nejsem proti! Ale celá americká delegace začala být velmi nervózní. A proč? Protože kdyby Rusko vstoupilo do NATO, vždy bude mít svůj hlas, názor. Nelze námi manipulovat. Ale naši američtí přátelé si ani nepřipustí takovou myšlenku.

Takže z předchozích dvou odstavců jsme se od Putina dozvěděli, že NATO představuje hrozbu (umísťuje vojenská útočná zařízení) a zároveň že NATO není hrozba (jsme si vědomi absence nebezpečí od samotné organizace). Také jsme se dozvěděli, že NATO vnucuje řešení partnerům (znepokojuje nás praxe rozhodování), ale na druhé straně NATO nemůže prosadit svá rozhodnutí (Rusko bude vždy mít svůj hlas). Nakonec jsme zjistili, že americký prezident nebyl proti vstupu Ruska do NATO, ale Američané „o tom ani na jediný moment nepřemýšleli“.

Pokud si někdo z čtenářů myslí, že to Putin prostě špatně řekl, a ve skutečnosti vidí ohrožení se strany Spojených států, poslední pochybnosti rozptýlí Oliver Stone znovu prezidentem:

Oliver Stone: Ale podle pravidel NATO, pokud by se Rusko stalo členem, muselo by zveřejnit údaje o svém jaderném zařízení.

 Vladimir Putin: Víte, o co jde: naše otevřenost partnerům včetně Spojených států po rozpadu Sovětského svazu a po změnách politického systému byla tak veliká, že byla rozšířena i na naše jaderné síly. Nemáme prakticky žádná tajemství. Američtí pozorovatelé seděli v jedné z našich největších továren, které vyrábějí komponenty pro jaderné zbraně. A neviděli jsme v tom žádné riziko.

Tak se v Putinově podání objevila dvě Ruska. Jedno Rusko se nebálo NATO, bylo zcela otevřené k Alianci, a dokonce se chtělo připojit. Jiné Rusko se bojí rozšiřování NATO a chce zabránit vstupu NATO do zemí východní Evropy.

Ve kterém z těch dvou států je Putin vrchním velitelem, to je těžké posoudit. Ale pravda je v tom, že rozhodnutí NATO jsou prováděna pouze na základě konsensu, proto ovlivňovat rozhodovací proces mohou všechny členské země, i ty nejmenší.

7. O hrozbě americké protiraketové obrany v Evropě

 Pro nás jsou tu dvě hrozby. Za prvé, umístění obranných raket v bezprostřední blízkosti našich hranic v zemích východní Evropy, a za druhé, odpalovací obranná zařízení mohou být přestavěna během několika minut na útočné systémy. … USA jednostranně odstoupily od smlouvy ABM. Neustále nám říkají: vás se to netýká, nevytváří to pro vás hrozbu. To se dělalo jakoby proti Íránu. Ale teď není žádný problém s Íránem! Je s ním podepsaná smlouva. Írán se zřekl všelijakých vojenských jaderných programů. Ale program vývoje protiraketových systémů s jeho prvky v Evropě pokračuje v plném proudu. Proti komu?

 V květnu 2016 byla v Rumunsku v Deveselu oficiálně otevřena základna americké protiraketové obrany (BMD). Každému, kdo někdy viděl podobný glóbus, je známo, že základna nemůže nijak ochránit USA před ruskými raketami, jejichž trajektorie by procházela přes Skandinávii. Kromě toho, ruské strategické rakety – rakety na tuhé palivo – se pohybují vysokou rychlostí, a vstupem do kosmického prostoru jsou prakticky neulovitelné pro protijadernou obranu.

Nakonec, na rumunské základně je jen 24 raket, zatímco Rusko má stovky strategických raket, kromě nich existují ještě fiktivní stanoviště – od 20 do 30 na každou raketovou základnu (určit, kde se nalézá skutečná raketa je prostě nemožné). To vše naznačuje, že americká protiraketová obrana v Evropě technologicky i geograficky nemůže být namířena proti ruským raketám. Ani radar v Turecku Rusku nehrozí, což potvdil i vicepremiér Dmitrij Rogozin: „Podle ruských vojenských odborníků umístění radaru v Turecku neohrožuje přímo ruské strategické jaderné síly.“

8. Vojenské výdaje Ruska a USA

„Máme představu o tom, co má být ve státě na prvním místě – efektivně fungující ekonomika, proto armáda musí být kompaktní, ale moderní a efektivní. Ale i přes to utrácíme docela hodně, tyto náklady dosáhly přibližně 3 % HDP. V letošním roce půjdou rozpočtové úspory právě na úkor výdajů na obranu. Postupně se vrátíme k číslu 2,7–2,8 %. … Spojené státy utrácejí za vojenské výdaje více než všechny staty světa dohromady.“

Tento citát absolutně neodpovídá skutečnosti. Jako procentní podíl z HDP v roce 2016 Rusko věnovalo na zbrojní výdaje 5,4 %, což je výrazně vyšší podíl než v USA (3,3 %) a mnohem vyšší, než tomu bylo v Rusku před 10 lety (3,4 %).

Zatímco výdaje na zdravotní péči se naopak snižuji (ze 4 % na 3,5 %), výdaje na obranu, i přes krizi, stále rostou.

Navíc, ruská armáda není ani kompaktní, ani moderní. Počet zaměstnanců ruských ozbrojených sil i nadále roste a již překročil 1 milion lidí, nebo 0,7 % obyvatelstva, což je  dvakrát více než v USA (0,4 % populace – 1,3 milionu lidí). Značná část těchto vojáků jsou branci. Rusko rovněž zaostává ve vojenské technice, a to i v takových pokročilých oblastech, jako je vojenské letectvi.

Pokud jde o vojenské výdaje USA, za prvé tvoří pouze 36 % světových výdajů, a za druhé, v posledních letech se ten podíl snížil o téměř 5 %.

9. Odysseus a Zlaté rouno

Oliver Stone: Snažím se představit si Soči ve čtvrtém století před Kristem. Jak tehdy vypadala?

Vladimir Putin: Vedla zde cesta Odyssea za Zlatým rounem.

Za prvé, Odysseus neplul pro Zlaté rouno, to byli argonauti. Za druhé, ani cesta Odyssea, ani trasa argonautů nemohla vést kolem Soči. 

10. O tom, jak bylo Ukrajině špatně po získání nezávislosti

 Bezprostředně po získání nezávislosti to začalo divokou privatizaci a poklesem životní úrovně. Přitom, kdo by nebyl u moci, život běžného občana se nezměnil.

Za prvé, pokles životní úrovně na Ukrajině začal již dávno před získáním nezávislosti a stal se spíše příčinou než následkem. Například v roce 1989 rada ukrajinských ministrů informovala ministry Sovětského svazu o problémech s nedostatkem mouky a obilných produktů, a to navzdory skutečnosti, že Ukrajina byla vždy největším dodavatelem obilí v zemi. Je také třeba připomenout, že 1. 12. 1991 na Ukrajině došlo k referendu, na které přišlo 84 % obyvatel republiky a 90,3 % z nich hlasovalo pro nezávislost – zdá se, že se obyvatelé Ukrajiny v SSSR necítili příliš dobře.

Stejně tak není pravda, že ekonomická situace byla po získání nezávislosti stejná. Bezprostředně po „oranžové revoluci“ začal na Ukrajině rychlý ekonomický růst – HDP vzrostl z 50 miliard USD v roce 2003 na 180 miliard USD v roce 2008.

11. O asociační dohodě

Vladimir Putin: Sedmnáct let jsme s Evropským společenstvím vedli jednání o vstupu do WTO, a najednou jsme se dozvěděli, že Ukrajina podepsala s Evropskou unii asociační dohodu, čímž se plně otevřel ukrajinský trh. Tímto způsobem vstoupila Evropská unie se svými produkty na naše území bez jakýchkoliv jednání. Proto jsme řekli: Jestli se Ukrajina rozhodla zachovat takto, je to její volba a my ji respektujeme, ale nemusíme za ni platit. Proč by měli lidé žijící na území Ruské federace platit za rozhodnutí ukrajinské vlády? Nabídnout našim evropským partnerům trojstranná jednání odmítli. Řekli, že to není naše věc.

Za prvé, není jasné, za co konkrétně měli podle Putinovy verze lidé žijící na území Ruské federace zaplatit. Snížení celních tarifů by vyústilo ve zlevnění evropského importu, což by při současné míře inflace přišlo jako na zavolanou. Jestli by někdo mohl mít kvůli změně problémy, nebyli by to zákazníci, ale výrobci (v dlouhodobém horizontu by však i oni z nových podmínek mohli profitovat).

Za druhé, Ukrajina ani Evropská unie další rozhovory s Ruskou federací vést neodmítly, právě naopak. Rozhovory pokračovaly i poté, co Rusko poslalo na Ukrajinu svá vojska a stalo se objektem sankcí EU. 27. června 2014 navíc německá kancléřka Angela Merkelová oznámila, že ekonomická část asociační dohody vejde v platnost ne po podpisu smlouvy, ale až po realizaci rozhovorů za účasti Ruska.

12. O tom, že se opozičníci na Majdanu stříleli mezi sebou

Vladimir Putin: Poté, co Janukovyč oznámil, že musí odložit podpis asociační dohody, začaly najednou masové nepokoje.

Oliver Stone: Počty obětí mezi policisty a občany ukazují, že policisté na civilisty v odpověď na jejich násilné projevy nestříleli. Naopak se na Janukovyčův rozkaz stáhli. V té době se zdálo, že snipeři mířili na civilisty i policejní jednotky, aby vzbudili zmatek, který byl nezbytný pro státní převrat.

Vladimir Putin: Je to přesně tak. Janukovyč příkazy k použití zbraní vůči demonstrantům nedával.

Je nutné začít od toho, že po Janykovyčově odstoupení od asociační dohody s EU výměnou za Putinem slíbených patnáct bilionů dolarů a slevu na odběr plynu začaly na Majdanu probíhat demonstrace, ne masové nepokoje. K těm začalo docházet až poté, co se Janukovyč pokusil rozehnat demonstranty silou – Berkut tehdy na náměstí surově zmlátil demonstrující studenty (je vhodné připomenout, že tehdejší šéf kyjevského Berkutu nyní řídí rozhánění demonstrací v Moskvě).

Kromě toho, jestli o něčem vypovídá „počet obětí mezi policisty a civilisty“, tak o tom, že policisté stříleli do civilistů a ne naopak. Ze sto šesti mrtvých na Euromajdanu bylo příslušníků policejních jednotek pouze devatenáct.

Je pozoruhodné, s jakou přesvědčivostí se Putin se Stonem baví o tzv. „odvolaných policistech“, kteří měli být Janukovyčem odvoláni a neměli střílet. Ve skutečnosti střílel Berkut do neozbrojených aktivistů, což je dobře zdokumentováno na mnohých videozáznamech. Zaznamenány jsou také případy, kdy nejodvážnější novináři zpovídali členy Berkutu ve chvílích, kdy tito členové bezpečnostních složek současně stříleli do svých spoluobčanů.

Pokud se jedná o konspirační teorii Putina se Stonem o sniperech, celkem snadně ji lze obrátit proti samotnému Kremlu. Provokatéři, „střílející na obě strany“, pokud zde opravdu byli, se mohli s různou mírou úspěchu snažit, aby střelba vyprovokovala dav nebo aby vyprovokovala k většímu zásahu policii (zde můžeme také připomenout, že během Euromajdanu oficiální představitelé Ruské federace a různí propagandisté vyčítali Janukovyčovi, že s protestujícími jedná v rukavičkách a Majdan by měl rozehnat silou).

13. O tom, jak Janukovyč neutíkal

Oliver Stone: V americkém tisku se psalo, že Janukovyč utíkal z Kyjeva.

Vladimir Putin: Ano. To je verze, která měla ospravedlnit podporu vládního převratu. Stačilo, aby odjel do druhého největšího města země na vnitropolitickou akci, a ozbrojení lidé obsadili prezidentskou administrativu.

Jestli se Janukovyč chystal 19. února na „vnitropolitickou akci“, je zvláštní, že si s sebou bral kufry s penězi a cennostmi a také několik dodávek osobních věcí (zachyceno na videích ze skrytých kamer). Na žádné „akci“ se mimochodem Janukovyč posléze neukázal.

Pokud se jedná o obsazení Janukovyčovy rezidence (kde se mimochodem našlo množství důkazů o rozsáhlé korupci), došlo k ní až 23. února, kdy byl Janukovyč už dávno v Rusku. Mezitím ho dokonce už z Ruska přemístili na Krym. O tom se v rozhovoru zmínil i sám Putin, když řekl: „Druhý den se poté s naší pomocí přemístil na Krym, který byl tou dobou ještě součástí Ukrajiny.“ Pokud by tedy Janukovyč jako legitimní prezident opravdu byl na „akci“ v Charkově, proč by najednou potřeboval ruskou pomoc k přesunu na Krym?

14. O únosech a speciálních službách na Donbasu

Vladimir Putin: Na území, které se nazývá Donbas, kde se nacházejí dvě největší města Doněck a Luhansk, lidé také nepřijali tento převrat. Za začátku se je snažili zatýkat s pomocí policie, ta však celkem rychle přešla na jejich stranu. Začali proto používat centrální orgány tajných služeb a během nocí začali lidi vykrádat. Ti poté přirozeně vzali do rukou zbraně.

Chronologie příběhu zde naprosto sedí, až na to, že její smysl je převrácený naopak. Ve skutečnosti probíhal Euromajdan i na Donbase. Demonstranty zde začala zatýkat policie. Protestující byli zároveň napadání titušky (pozn.: termín užívaný ukrajinskými médii pro provokatéry napojené na vládní Janukovyčovu Stranu regionů). Poté, jak správně Putin naznačuje, začaly konat orgány tajných služeb. Jejich představitelé tak například obsadili administrativní budovu města Kramatorsk a odstranili z ní ukrajinské vlajky.

Potom začali, jak říká Putin, aktivisty unášet a některé dokonce zabíjet. O život přišel například ukrajinský politik Vladimir Rybak, který se pokoušel ukrajinskou vlajku na místo vrátit. Jeho tělo bylo posléze nalezeno v řece se známkami mučení. Zde si můžete poslechnout audiozáznam, kde bývalý příslušník FSB Girkin (na Ukrajinu přijel v rámci bojové skupiny sponzorované prokremelským byznysmenem Konstatinem Malofejovem) mluví o nutnosti schovat Rybakovo tělo.

Nakonec obyvatelé Donbasu (stejně jako lidé na celé Ukrajině), jak říká Putin, zformovali dobrovolné prapory. Čelit ruské armádě pro ně však bylo složité. Jak správně říká Putin, používali také tanky a raketomety. Mnohdy (to už Putin nezmiňuje) bylo raketomety útočeno na ukrajinské pozice z ruského území. Stone s Putinem také prazvláštně obešli případ Boingu MH17, sestřeleného Bukem 53 protiletadlové raketové brigády.

15. O legitimitě referenda na Krymu

Vladimir Putin: My jsme se Krym připojit nerozhodli. O připojení Krymu k Rusku rozhodli lidé žijící na Krymu. Referendum vyhlásil parlament, zvolený podle ukrajinských zákonů, a tudíž zcela legitimní krymský parlament. Krymský parlament tak převážnou většinou odhlasoval připojení Krymu k Rusku.

Ukrajinská ústava nezná možnost vypisování referenda o secesi jednotlivých regionů. To neumožňuje ani ústava ruská. Podle nových zákonů přijatých v éře Vladimira Putina je pouhé projednávání možnosti vyhlášení obdobných referend předmětem zahájení trestního řízení. V září 2015 tak byl například předseda tatarského společenského centra Rafis Kašapov odsouzen ke dvěma letům nepodmíněně za vyzývání k separatismu. Veřejně totiž vyzýval k navrácení Krymu Ukrajině.

Vladimiru Putinovi je dobře známo, že referendum na Krymu bylo nezákonné, jeho samotného vynesla do prezidentského křesla poprvé vlna boje proti čečenským separatistům – tehdy žádná řeč o referendu nebyla a zničit obytné domy se také nikdo nerozpakoval.

Když nakonec Putin hovoří o krymských zákonodárcích, kteří hlasovali pro připojení Krymu k Rusku, zapomíná zmínit, nakolik dobrovolné bylo jejich rozhodnutí. O tom naopak hovořil Igor Girkin: „Žádnou podporu orgánů vlády jsem v Simferopolu, kde jsem se nacházel, neviděl. Zákonodárce shromáždila domobrana, aby je mohla nahnat do sálu. Tam poté měli přijmout usnesení o připojení Krymu k Ruské federaci. Byl jsem tam jedním z velitelů milice.“

16. O činnosti ruských vojáků na Krymu

Vladimir Putin: Podle příslušné mezinárodní dohody jsme na vojenské základně na Krymu mohli mít 20 tisíc vojáků, kteří měli zabezpečit fungování vládního zastupitelského orgánu – krymského parlamentu. Aby se mohl parlament scházet a zajišťovat plynulý chod regionu určený zákony… Bojovou činnost jsme neprováděli, nikdo tam nestřílel, nikdo nikoho nezabíjel.

Za prvé, nejedná se o jedinou mezinárodní dohodu, která byla uzavřena s Ukrajinou. Podle Budapešťského memoranda získala Ruská federace kontrolu nad jadernými zbraněmi rozmístěnými na Ukrajině (v roce 1991 byla na Ukrajině soustředěna přibližně každá pátá bojová hlavice pozemního systému prostředků strategické triády) výměnou za garanci teritoriální integrity Ukrajiny a respektování její suverenity.

Za druhé, Ruská federace měla povoleno držet na krymské vojenské základně vojska, žádná dohoda jí však nepovolovala využívat je v administrativních budovách a vojenských objektech. A přesně k tomu došlo.

17. O tom, jak Churchill miloval Stalina

Démonizace Josifa Stalina je jedním ze způsobů, jak útočit na Sovětský svaz a Rusko. Winston Churchill byl zuřivým odpůrcem Sovětského svazu, v momentě, kdy však vypukla druhá světová válka se stal hlavním proponentem spolupráce se Sovětským svazem a Stalina začal nazývat velkým vojevůdcem a revolucionářem. Po konci druhé světové války se stal, jak je známo, jedním z hlavních iniciátorů studené války. A v okamžiku, kdy Sovětský svaz poprvé otestoval jadernou bombu, začal hovořit o nutnosti mírového soužití dvou systémů. Jak je patrné, byl to velmi ohebný člověk. Přesto si myslím, že v duchu se jeho vztah ke Stalinovi nikdy nezměnil.

Začít je možné od toho, že po začátku druhé světové války by se Churchillovi obhajovala spolupráce se SSSR velmi těžko, jelikož v této době již byl uzavřen pakt Molotov-Ribbentrop, sovětská vojska pořádala s nacisty společné vojenské přehlídky a Němci mezitím potápěli britské lodě a začali bombardovat Londýn.

Koncepce mírového soužití nebyla předložena Churchillem, ale Stalinem. Krátce před ekonomickou konferencí, která se konala v roce 1952 v Moskvě, řekl v rozhovoru pro zástupce amerického tisku: „Mírové soužití kapitalismu a komunismu je možné, pokud existuje oboustranné přání spolupracovat, pokud jsou obě strany připraveny plnit své povinnosti a pokud budou respektovat princip rovnosti a nevměšování se do vnitropolitických záležitostí ostatních států.“

18. O tom, jak Rusko skoro porazilo Islámský stát

Vladimir Putin: Islámský stát sestává v současnosti z asi osmdesáti tisíc bojovníků. Z toho třicet tisíc přišlo z osmdesáti států světa, včetně Ruska, a působí v rámci IS jako žoldáci… Jestli naše vzdušné síly zaútočí denně v průměru sedmdesátkrát až stodvacetkrát, mezinárodní koalice v čele se Spojenými státy zaútočí celkem dvakrát až pětkrát.

Rusko je oficiálně v Sýrii přítomné od září 2015, to je dohromady již více než šest set dnů. V dubnu 2017 oznámil velitel hlavní operační správy generálního štábu ozbrojených sil Ruské federace generálplukovník Sergej Rudskoj, že vzdušněkosmické síly Ruské federace od začátku operování v Sýrii vzlétly více než dvacettřitisíckrát a zaútočily celkem sedmdesátsedmtisíckrát, což by odpovídalo Putinovým propočtům za den.

V prosince 2015 přitom Ministerstvo obrany Ruské federace oznámilo, že Islámský stát disponuje asi šedesáti tisíci bojovníky. V důsledku tak vyvstává zvláštní věc – jestli by každý úder ruských vzdušněkosmických sil zabil alespoň jednoho teroristu, poslední z nich by byl mrtvý už před několika měsíci. Podle Putinových odhadů tak asi počet bojovníků Islámského státu během ruské operace v Sýrii vzrostl o dvacet tisíc.

Rusko tak buď značným způsobem zveličuje počet svých leteckých útoků, nebo je jeho vojenská mise, mírně řečeno, neefektivní (přičemž první nevylučuje druhé).

19. O tom, že FSB neodposlouchává ruské občany

Oliver Stone: Zajímá se, jestli Rusko odposlouchává své občany jako Spojené státy americké.

Vladimir Putin: Jsme lepší než USA, protože nemáme takové technické vymoženosti. Pokud bychom je měli, možná bychom byli jako vy. Za prvé, na tajné služby jde v Americe obrovské množství peněz – my si nic takového nemůžeme dovolit. A potom je u nás po časech Sovětského svazu a absolutní autokracie vůči úplné svobodě proti konání tajných služeb určitý odpor.

Oliver Stone: Minule jsme spolu mluvili o odposlouchávání. Masovém odposlouchávání. Získal jsem pocit, že jste proti něčemu takovému a odsuzujete Američany za využívání této metody dohledu. Od té doby jsem odjel a několikrát se vrátil. Od té doby byl přijat a podepsán zákon, který nazývají zákonem „velkého bratra“ a který masové odposlouchávání povoluje. Podivuji se tomu. Je zde například Snowden, který proti zákonu vystoupil.

Vladimir Putin: Snowden kdysi odposlouchávání odhalil, konkrétně odposlouchávání lídrů zahraničních vlád, kteří byli v podstatě spojenci. Zákon, který jsme přijali, hovoří o nutnosti déle uchovávat data společností zabývající se internetovou a telefonickou komunikací a tak dále. Přístup k důvěrným a osobním informacím mohou přitom tajné služby získat jen po rozhodnutí soudu.

Tady Putin ťal do živého. Oliver Stone natočil v minulosti film o Edwardu Snowdenovi právě z toho důvodu, že považoval odposlouchávání svých spoluobčanů tajnými službami za překročení jejich pravomocí a porušení jejich občanských práv. Putina považoval v této otázce za svého spojence. Nyní však Rusko náhle přijalo Jarovův zákon.

A i kdyby zákon přijat nebyl, změnilo by se jen málo. Od roku 2000 funguje v Rusku systém CORM-2, který tajným službám poskytuje přímý přístup ke všem záznamům telekomunikačních a internetových poskytovatelů. Žádných soudních rozhodnutí, o kterých Putin hovoří, se ve skutečnosti neužívá.

V prosinci 2015 vynesl Evropský soud pro lidská práva rozhodnutí ohledně ruské legislativy ve spojitosti s CORM. Velký senát vydal jednohlasné rozhodnutí o tom, že „legislativa Ruské federace regulující odposlouchávání nezaručuje adekvátní a efektivní ochranu před zneužitím pravomocí, které hrozí v rámci jakéhokoliv systému tajného dohledu a které je extrémně pravděpodobné v systému, kde mají tajné služby a justiční orgány přímý přístup ke všem telefonním a mobilním komunikacím.“ Podle Evropského soudního dvora tak tato legislativa narušuje článek 8 Evropské konvence o lidských právech.

Rozdíl mezi ruskými a americkými tajnými službami spočívá v tom, že v Rusku se informace získané prostřednictvím odposlouchávání aktivně využívají při boji s opozičníky. Přepisy rozhovorů, které se dostanou do rukou tajných služeb, putují prokremelským sdělovacím prostředkům, které je dále využívají. Ve Spojených státech došlo k podobně nápadnému zneužití odposlechů za politickými účely na začátku 70. let – je známo jako aféra Watergate, která vyústila k rezignaci Richarda Nixona na post amerického prezidenta.

20. O tom, jak je Rusko demokratické

Vladimir Putin: Mluvil jste o přístupu ke sdělovacím prostředkům. U nás je stovka televizních a rádiových společností. Stát je obecně nijak nekontroluje – není to ani možné. A nyní k možnosti zaregistrovat v Rusku politickou stranu. Tuto možnost jsme liberalizovali celkem nedávno. Možnost zaregistrovat si svoji politickou organizaci nebo stranu se stala natolik dostupnou, že u voliče vzniknul nový problém – je pro něj těžké se v této politické různorodosti vyznat.

Mluvit o různorodosti ruské politické scény vyžaduje značnou obrazotvornost. Zdá se, že Putinovými konkurenty se v prezidentských volbách opět mohou stát Javlinskij, Zjuganov a Žirinovskij. Poprvé tato trojice kandidovala v roce 1996 – dva z korespondentů Insideru nebyli v tu dobu ještě na světě, valná většina těch, kteří se účastnili posledních protiputinovských protestů si tuto dobu nepamatují vůbec nebo jen mlhavě. Nejpopulárnější kandidát Alexandr Navalnyj kandidovat nesmí, je obžalovaný z množství trestných činů a v době vydání tohoto článku sedí za mřížemi stejně jako mnozí jeho spolubojovníci.

O tom, jak vláda nekontroluje televizní vysílání, psal Insider minulý týden. Ve skutečnosti vláda kontroluje přímo nebo nepřímo všechny federální televizní kanály a prakticky všechna větší tištěná i internetová zpravodajství.

Pokud se jedná o registraci politických stran, legislativní opatření byla od doby návratu Vladimira Putina do prezidentského křesla zpřísněna. Zaregistrovat nezávislou stranu se tak stalo prakticky nemožné. Nesmělé pokusy Dmitrije Medvěděva legislativu v tomto ohledu liberalizovat byly Putinem dávno zastaveny. Opoziční strana PARNAS byla zaregistrována poté, co se se stížností kvůli obstrukcím ruských orgánů obrátila na Evropský soud, její členové však od té doby čelí silnému tlaku – jeden z jejích lídrů (Boris Němcov) byl zavražděn, druhého (Michail Kasnanov) zastrašovali zabitím, kompromitací a nezákonným sledováním (které podle Putina v Rusku neexistuje), pronásledování byli vystaveni i další členové strany (Vladimir Kara-Murza byl dvakrát těžce otráven neidentifikovanou látkou a dvakrát zázrakem přežil).

Podle hodnocení Freedom House bylo Rusko v roce 1999 „částečně svobodnou“ zemí, organizace zemi hodnotila známkou 4,5 (na sedmibodové škále, přičemž sedmička znamená známku nejhorší), dnes je Rusku přiřazována známka 6,5 (v rámci hodnocení politických práv získalo Rusko dokonce číslo 7). Na světě existuje pouze šestnáct zemí, které mají horší hodnocení. V rámci hodnocení svobody slova (kategorie byla zavedena v roce 2002) Rusko s kdysi šedesáti body opustilo skupinu „částečně svobodných“ zemí (přičemž stovka znamená na stobodové škále hodnocení nejhorší) a zařadilo se s osmdesáti třemi body mezi země „nesvobodné“.

V rámci hodnocení svobody slova sestaveném Reportéry bez hranic zaujímá Rusko 148. místo ze sto osmdesáti. Svobodnější tisk má podle raitingu například Jižní Súdán, Honduras, Pákistán, Zimbabwe, Kongo nebo Spojené arabské emiráty.

Príspevok vychádza vďaka spolupráci .týždňa a Fóra 24.