turecko, to znamená především jeho prezident, se občas chová tak trochu jako někteří naši politikové – několika silnými slovy vyvolá povyk a pak zařadí zpátečku. Zatímco u našich politiků to už začíná vyvolávat útrpnost, u tureckého prezidenta nikdy nevíte, jestli z toho mraku skutečně nezaprší.
V pondělí si Turecko připomnělo výročí uzavření tzv. Lausanneské smlouvy (1923), která ukončila válku proti interventům a umožnila ustavení Turecké republiky víceméně v jejích dnešních hranicích. Toto výročí prezident R.T. Erdoğan připomněl při veřejném vystoupení. Sice není oddaným kemalistou, ale vlastencem je a republikánem také.
Na stejný den (24. 7.) připadlo jako naschvál také výročí zrušení cenzury v Osmanské říši (1908). Připomněl je – poměrně opatrně – šéfredaktor deníku Hürriyet. S poznámkou, že „Den Svobody tisku se v Turecku neslaví už léta … Letos nabyl dodatečného významu. Ať už je to náhoda nebo ne, poprvé za 267 dní věznění se … objeví před soudem 11 členů redakce deníku Cumhuriyet“ (Republika, nejstarší existující deník v Turecku, vychází od vyhlášení republiky v říjnu 1923).
„U tureckého prezidenta nikdy nevíte, jestli z toho mraku skutečně nezaprší.“
Věznění tureckých novinářů a stíhání lidskoprávních aktivistů vyvolalo v Německu silně odmítavou reakci. Nebylo to jen proto, že mezi stíhanými jsou i němečtí občané, ale tento fakt samozřejmě pozornost Německa jen zesílil. Když se ukázalo, že turecká tajná služba slídí kolem německých firem, které podezírá ze spolupráce s arcinepřítelem F. Gülenem a jeho vymyšlenou údajně teroristickou organizací FETÖ, byl oheň na střeše.
Turecko-německý střet, který hrozil vážnými ekonomickými i politickými důsledky (německý velvyslanec byl dokonce odvolán „ke konzultacím“ do Berlína), zmizel, jako se objevil. Pozoruhodnou peripetií bylo prohlášení německého ministra financí W. Schäubleho, že si „turecký prezident zahrává se stoletími spolupráce obou zemí“. Jestli tím myslel roli pruské armády při reformování osmanské armády v 19. století nebo i spojenectví s Německem v 1. světové válce, to z jeho výroku není jasné.
Střet ukončil telefonát tureckého ministra vnitra svému protějšku v Berlíně. V písemném prohlášení pak turecká strana oznámila, že „ministr Soylu sdělil (svému partnerovi), že v Turecku neprobíhá žádné vyšetřování žádné německé firmy působící v Turecku nebo v Německu. … Ukázalo se, že vznikl komunikační problém, když byla turecká žádost předána Německu prostřednictvím Interpolu.“ Zmíněná „žádost“ se prý týkala „standardní informace“ od všech zemí, do kterých vyváží svá výrobky 140 firem spojovaných s FETÖ. Z prohlášení ale není jisté, zda vyšetřování neprobíhalo před telefonátem ministrů. Osobně bych si vsadil na možnost „ano“.
„V ankarském diplomatickém sboru se říká, že v Ankaře neexistuje jediný nudný den.“
Tiskový mluvčí německého ministerstva vnitra totiž řekl, že Turecko formálně stáhlo žádost o pomoc při vyšetřování 681 německých firem. Jejich údajné spojení s FETÖ (byly podezřelé, že financují Gülenovo „spiklenecké centrum“) by přitom zakládalo možnost pronásledovat je a trestat podle zákona o boji s terorismem.
Že onen zákon není žádná legrace, se o víkendu přesvědčilo pět mladých lidí v Istanbulu. Svatebčané v autech projížděli městem a stejně jako u nás troubili a všelijak na sebe upozorňovali. Pět z nich bylo zatčeno, když si nějaký bdělý policista všiml, že při tom „propagovali teroristickou organizaci“. Ukazovali totiž „véčko“ – prý vítězné znamení, jaké dělají členové PKK. Jaká to musela být úleva pro ně a pro jejich blízké, když je nakonec propustili s tím, že asi vlastně teroristy nejsou!
Že je Turecko zase zpátky na „cestě do Evropy“, o tom svědčí dnešní (25. 7.) jednání tureckého ministra pro evropské záležitosti v Bruselu. Nebude to ale jen tak. Turci totiž „oživení rozhovorů“ spojují s otevřením dalších negociačních kapitol, které je podle ministra „klíčové“. Jde především o kapitoly 23 (Justice a základní práva) a 24 (Spravedlnost, svoboda a bezpečnost). Ministr je označil za „kritické pro negociační proces“, a je třeba „otevřít je co nejdříve“.
„Turecko-německý střet, který hrozil vážnými ekonomickými i politickými důsledky, zmizel, jako se objevil.“
Znamená to také, že Turecko vrací Kypru jeho neústupnost při nedávno zkrachovaných jednáních ve Švýcarsku: „Tyto kapitoly jsou jednostranně blokovány řeckými Kypřany. Když uvážíme, co se stalo při posledním jednání, myslím si, že by EU měla tyto kapitoly otevřít tím, že na řecké Kypřany zatlačí.“ Podle ministra „nastal čas, aby EU napravila chybu, kterou udělala tím, že přijala řecké Kypřany za členy.“
Potíž je, že nejde jen o vztah s Německem nebo „jenom“ o ekonomiku. Víceméně technické negociace mají silný politický náboj. Evropský komisař pro rozšiřování poznamenal, že pokud se napětí mezi Tureckem a EU, především s Německem, „vymkne z ruky“, doplatí na to turecká ekonomika. Jenže napětí je odstranitelné jenom dvěma způsoby – EU vyhoví všem, což je prakticky i teoreticky nemožné, nebo vyhoví jen někomu, buď Turecku, nebo Kypru. Jak by na to reagovala druhá země, to si ale lze snadno představit. „Kypr“ v unijním žargonu je jedna členská země, v tureckém vnímání iritant, za nímž stojí perfidní Řekové. Turecko je pro „řecké Kypřany“ nepřítel, co je pro Řeky evropské, o tom raději nemluvit.
Tím se vracíme na začátek bludného kruhu. V ankarském diplomatickém sboru se říká, že v Ankaře neexistuje jediný nudný den. Je to pravda, ale když tam pracujete déle než dva roky, nabudete pocitu, že se ty zajímavé události jakoby opakují v nekonečném cyklu, jen se změnami osob a v detailech peripetií. Bouřka se přehnala, ale za obzorem jich je připraveno ještě tisíc a jedna.
Príspevok vychádza vďaka spolupráci .týždňa a Fóra 24.