Berlusconi, náš vzor

i ti ve světě, kdo si vzpomenou na Václava Havla, si nemyslí, že něco určujeme nebo jsme něčeho předvojem. Rozhodně to platí v politice, a to bez ohledu na Václava Havla. Na to, jak dopadne zdejší momentální „teď, nebo nikdy“, venku nikdo nečeká. Pokud někdo zmíní vývoj v naší části Evropy, má zpravidla na mysli „demokratický regres“ v Polsku a Maďarsku. Asi hlavně proto, že Orbán a Kaczyński při svém autoritářském politickém tažení pracují přesně s těmi hodnotami, které měly být podle západního akademického konsensu co nejdefinitivněji překonány, jako je národ a křesťanství. Češi ve svém notorickém ateismu tak dráždivý regres neprodukují.

manažerská řešení

Přesto si lze všimnout, že součástí nějakého politického trendu jsme, a to dokonce dosti aktuálního. Součástí Booth School of Business na University of Chicago, jedné z nejprestižnějších světových univerzit, je Stigler Center, pojmenovaný po svém zakladateli, nositeli Nobelovy ceny za ekonomii. Zabývá se „studiem ekonomiky a státu“ a šéfuje mu italsko-americký ekonom Luigi Zingales. Spolu s Harvard Law School chystá konferenci na téma „Populističtí plutokraté ve světě“. Chce zkoumat podobnosti mezi výše zmíněnými a Donaldem Trumpem. A to je téma, k němuž máme co říct.

Hned třetí text, který Centrum v rámci přípravy konference zveřejnilo, má co říci nám. Napsal ho italský historik a komentátor Giovanni Orsina a jmenuje se „Berlusconiho volič braný vážně“. V jeho popisu Berlusconiho a některých aspektů jeho úspěchu poznáváme našeho oligarchu zcela jasně: „Mimořádně úspěšný podnikatel, údajně ten nejlepší plod italské občanské společnosti,“ charakterizuje Orsina Berlusconiho. Pojmem občanská společnost ovšem nemyslí to, co jsme zvyklí my – tedy aktivisty a neziskovky –, nýbrž normální Italy, jací prý skutečně jsou, „skutečnou zemi“ nespoutanou politiky a úředníky „legální země“. „Sliboval efektivní, rychlá a bezbolestná řešení pro neduhy země tím, že uplatní ne politická, ale manažerská řešení.“ Takže řídit stát jako firmu. „Berlusconi proměnil ve svou výhodu rozšířené přesvědčení, že italská občanská společnost je ctnostná, profesionální politici odporní a politika ztrátou času. V tom historickém okamžiku dával jeho diskurz perfektní smysl.“ Jasně – jsme národ schopných lidí, ale vládnou nám nemehla.

„Součástí nějakého politického trendu jsme, a to dokonce dosti aktuálního.“

Orsina klade otázku, proč si tolik lidí nechtělo připouštět temnou stránku Berlusconiho nabídky. Byla v podstatě stejná jako temná stránka Babišovy nabídky a Italové o ní často uvažovali podobně. Když bude na politiku používat své peníze, aspoň si nebude brát veřejné peníze tak jako politici. A když chcete, aby zemi řídil podnikatel, musíte tolerovat jeho konflikty zájmů. A politici taky sloužili postranním zájmům, a ani neměli manažerské dovednosti.

Ještě zajímavější je ovšem Orsinova analýza toho, co všechno k Berlusconiho nástupu přispělo. Zajímavější proto, že vidíme, že Itálie, ač v mnohých ohledech v plně jiné situaci, má s námi hodně společného. V zemi jiné kultury, s delší demokratickou tradicí, bez zkušenosti komunistické katastrofy, z níž by se čerstvě probírala, kupodivu docházelo k mnoha podobným jevům. Jako by to byly součástky, z nichž se v jiné posloupnosti a kombinaci dala docela dobře sestavit česká politická krize.