O čem budou tyto volby

podivná revoluce

Její zvláštnost spočívá v tom, že všichni, účastníci i pozorovatelé, se shodují a navzájem ujišťují, že nevědí, o co jde. Kromě jednoho jediného, totiž hybatele nynější české politiky, miliardáře Andreje Babiše. Ten to říká celkem na rovinu. To, v čem jsme až dosud (tj. v posledních 27 letech, 1990-2017 žili, byly tzv. Staré pořádky. Vládli nám politici, kteří nemakali a kradli. Teď přicházejí obyčejní lidé, kteří se už na to nemohli dívat (přicházejí už čtyři roky, celou tu dobu byli ve vládě), aby udělali pořádek. Tedy přesněji řečeno Nové pořádky. Program je jednoduchý a přehledný: stát jako firma (jen velmi málo rodin má ovšem deset milionů členů; imaginace pana Babiše připomíná – v jistých ohledech, ovšem – imaginaci Klementa Gottwalda nebo Gustáva Husáka). Dále „zjednodušená demokracie“ (také všichni revolucionáři 20. století, od Lenina a Stalina až po Hitlera a Mussoliniho, chtěli demokracii zjednodušovat, a většinou se jim to bohužel dost povedlo). Zjednodušení má spočívat mj. ve změně volebního systému, snížení počtu poslanců, omezení času na projevy ve Sněmovně. Zkrátka: méně lidí a méně žvanit. Pan Babiš vyhlásil zároveň boj proti „standardním“, „tradičním“ politickým stranám – rovněž častý revoluční postulát: je pozoruhodné, jak se zrovna to poslední podobá tomu, co psal o politických stranách v Moci bezmocných Václav Havel).

Příznačné pro všechny revoluční demagogy je, že posunují politické problémy v lepším případě do právní, v horším rovnou do morální roviny. Morálka v představách těchto lidí přitom neodmyslitelně souvisí s kriminálem: protivníci jsou zloději, korupčníci, vykořisťovatelé atp. Proto je zapotřebí nejdřív zavést právní stát (tj. pokud možno co nejvíc delikventů zavřít). Pro ty, co zůstanou venku, pak zavládne svoboda, jaká tu ještě nebyla. K právnímu státu v tomto pojetí nutně patří presumpce viny a průběžná proměna pravidel během hry (retroaktivita).

(Ve standardním, „tradičním“ pojetí, jehož se držím já, je to naopak: přednost má demokratická politika jako řada vždy nedokonalých pokus o vyrovnávání zájmů ve společnosti v duchu spravedlnosti. Účastníky jistě vede „morálka“, ale ta je opřena o osobní přesvědčení, o víru. Jen v tomto svobodném, demokratickém politickém prostředí je pak možno vytvořit něco, co si zaslouží označení „právní řád“).

„Její zvláštnost spočívá v tom, že všichni, účastníci i pozorovatelé, se shodují a navzájem ujišťují, že nevědí, o co jde.“

Je nesmyslné se tvářit, že tyto volby budou o sociálním zajištění, zdravotnictví, daních, obraně, kultuře, školství atp. Jistě budou taky o tom, ale až v druhé, ne-li ve třetí řadě. V první řadě budou o politickém prostředí, v němž strávíme přinejmenším další čtyři roky našeho života (řekl bych, že daleko víc). O povaze našeho státu. Velkou změnu jsme zažili už v říjnu 2013: to, co následovalo, by se s jistou licenci dalo nazvat „Druhá Česká republika“. O tom, co bude následovat tentokrát, se rozhodne ve volbách, v podstatě svobodných.

Český volič má ovšem problém: na jedné straně stojí někdo, kdo jasně, nepokrytě, bez okolků říká, čeho chce dosáhnout. Jeho projekt je je velmi svůdný a přitažlivý, jak to u revolučních projektů bývá. Některé jeho okolnosti a prostředky je nutné si domyslit. Na základě naší historické zkušenosti to není až tak těžké.

Na druhé straně však nestojí vůbec nikdo.