Co jsme komu udělali?

ten román není o tom, co se stalo. Je o pocitu, že se protagonistovi něco stalo. Ne o vzpomínce, co to bylo, ale o úzkostném pocitu, že věci jsou tak divné, že se bezpochyby něco stát muselo, že takhle to přece nikdy nebylo.

Západ je na tom stejně.

Tou obětí nejistoty je politický střed. Ani ne tak centrismus v ideologickém smyslu jako spíš tradiční politické strany a struktury, které k nim patří. Angela Merkelová je oslavována jako zachránkyně v situaci, kdy dosáhla pro svou stranu nejhoršího volebního zisku od roku 1949. Ne že by ji ponížila hlavní opoziční strana – ta má nejhorší volební výsledek ve své historii. A už vůbec nemůže její úspěch spočívat v tom, že strana AfD se za dobu jejího vládnutí dostala z nuly na 13 procent.

Jestliže je toto považováno za úspěch, pak se určitě něco stalo. Ale co?

Neurčitý pocit, že je něco šejdrem, je posilován tím, že scénář je povědomý. V posledních holandských volbách byl chabý volební výsledek strany premiéra Rutteho vykreslován jako vítězství vzhledem k tomu, že nedopadl ještě tak špatně jako sociální demokraté, kteří byli vymazáni z politické mapy, a že Geert Wilders nezískal tolik, kolik mu průzkumy před několika měsíci předvídaly.

„Voliči antisystémových stran nejsou zodpovědní  za příliv migrantů.“ 

Ale nějaká podivná konstelace existuje v kdekteré zemi. Jsou to scény z téže hry v různých dějstvích. Ve Švédsku vede v průzkumech antisystémová strana s extremistickými kořeny, kterou drží od moci jen opoziční smlouva tradičních stran. Ve Finsku je euroskeptická strana součástí vládní koalice. V Norsku varuje ministryně pro imigraci před vznikem „švédských poměrů“. Rakousko je na cestě k vládní koalici populistické strany s lidovci, kteří pod vedením nového lídra Sebastiana Kurze značně přitvrdili. V Británii v posledních volbách dvě největší strany zaznamenaly nárůst hlasů; nicméně vládní většina ministerské předsedkyně Theresy Mayové, která se taky snažila vyjít starostem voličů populistů vstříc, byla ztenčena novou inkarnací labouristů, jež se chová, jako by komunistické diktatury nikdy neexistovaly. Ve Francii implodovaly dvě největší tradiční strany a populistickou kandidátku v prezidentských volbách porazil moderní, progresivní Emmanuel Macron; prudký propad jeho podpory nicméně zatím krotí naděje, že by uskutečnil novou, trvalou rekonfiguraci politické scény.

Jak vidíme, ten žánr má několik nezbytných scén. Střed chřadne, je opouštěn a rozpadá se. Tradiční sociálnědemokratická levice je zpravidla nejztrouchnivělejší, mizí nejrychleji.