Vstanou noví extremisti

nejde ani o to, že v Tomiu Okamurovi získal po dlouhých letech důstojného nástupce pravicový extremista Miroslav Sládek. Nezvyklý je fakt, že se s Okamurou a komunisty dohodl na vzájemné podpoře volební vítěz. Zatím při sestavení sněmovny.

Pětinu českých voličů tvoří příznivci extrémních stran, a pokud není vyloženě špatné volební počasí, dokážou tyto strany sympatie přetavit v parlamentní mandáty. Samozřejmostí se už stala role nereformovaných komunistů, jejichž šéf Vojtěch Filip patří jako místopředseda k inventáři sněmovny. O větší vzrušení se proto starají příznivci extrémní pravice. V devadesátých letech to byli voliči Sládkových republikánů, v roce 2013 se jim nabídl Okamura s Úsvitem a teď s novou formací Svoboda a přímá demokracie (SPD). Právě jejich nové tváře se starají o potravu médií. Zatím největší ohlas získala stížnost ministryně sociálních věcí Michaely Marksové (ČSSD), již prý urážel tajemník SPD Jaroslav Staník. Podle ministryně a dalších dvou svědků posléze prohlásil, že „Židi, homosexuálové i Cikáni by měli jít do plynu“. Okamura Staníka hájil tvrzením, že si všechno vymyslela ministryně, která to sama s alkoholem přehání.

bojí se jeho myšlenek, bojí se jeho činů

Incident se Staníkem vyvolal oprávněné pohoršení, přesto paradoxně ukazuje, že SPD ani KSČM nejde úplně samozřejmě považovat za extremistické strany, i když tak činí mnozí novináři v cizině i tuzemsku. „Části těchto stran jde označit za extremisty, ovšem pokud jde o strany jako celek, tak bych byl u obou opatrný,“ upozornil expert Miroslav Mareš z Masarykovy univerzity. Údajný Staníkův výrok skutečně patří k výbavě extremistů, SPD se však od něj distancuje.

„Žádná ze stran se sama neoznačí za extremistickou a bez důkazů ji tak nemůže označit ani nikdo jiný.“

V celé Evropě se dnes těžko hledá strana, již jde beze všeho označit za extremistickou. V seznamu pravicových extremistů od německého týdeníku Die Zeit se ocitly jenom řecký Zlatý úsvit, bulharská Ataka, Romania Mare ze sousedního Rumunska, maďarský Jobbik, portugalská Partido Nacional Renovador, belgická Vlaams Belang a němečtí neonacisté z NPD. V dobách předsedy Jeana-Marii Le Pena tam prý patřila i francouzská Národní fronta. Na levici byli stejně přísně odsouzeni jen řečtí komunisté. Problém je v samotné definici. Žádná ze stran se sama neoznačí za extremistickou a bez důkazů ji tak nemůže označit ani nikdo jiný. Spousta stran se prezentuje jako skutečný hlas lidu, který radikálně odsuzuje zvůli mocných a všemožné nepořádky, tím ale patří pouze do širokého proudu populismu.

Pravicový extremista musí podle současného chápání popírat rovnost všech lidí jako základ demokratické společnosti a nadřazovat vlastní národ nad přistěhovalce a různé menšiny. Zároveň si to nesmí jen myslet, musí o tom veřejně i mluvit, případně ještě usilovat o změnu stávajících společenských poměrů a jejich nahrazení nejlépe vládou silné ruky, která vrátí národu jeho pradávná práva. V případě levicových extremistů nahrazuje národ společenská třída.

Politici s extremistickými sklony si uvědomují riziko, že jako extremisté by mohli být stíháni, proto často hovoří dvojznačně nebo své předchozí výroky vzápětí označí za mediální manipulaci.