Když liberální politika znamená nemít na vybranou

pokud vám to přijde jako sice výstižná, ale v záplavě současných úvah o stavu demokracie nikterak objevná charakteristika, vězte, že ta slova nebyla napsána ani letos, ani vloni, ale už v roce 2007. Napsal je bulharský politolog Ivan Krastev v časopise Journal of Democracy v článku Zvláštní smrt liberálního konsensu. Je to zajímavé popření konvenční představy, že východoevropské země jen dorůstají do politických kadlubů, jež se vytvořily na Západě. V době, kdy Krastev článek psal, inspirován tehdejším vývojem v Polsku, Bulharsku, Rumunsku a na Slovensku, nemohl tušit, jak centrum dohoní periferii.

Podle Krasteva byla převládající interpretace tehdejšího dění v postkomunistické Evropě – obživnutí lokálních patogenů předválečného populismu, nacionalismu a fašistických tendencí – lákavá, ale zavádějící. Chybí totiž předválečné ekonomické strádání (což opět platí i dnes, v době, kdy jsou americká, západoevropská a třeba i naše ekonomika z nejhoršího venku a většinou svižně rostou). „Ulice Varšavy a Budapešti dnes nezaplňují bezohledné polovojenské bojůvky hledající konečné řešení, ale neklidní spotřebitelé hledající konečný výprodej,“ charakterizuje to Krastev.

„Americký politický establishment léta nevynucoval dodržování platných imigračních zákonů.“

To, co se podle něj stalo, je, že transformace sice uspěly v zakotvení moderních politických a byrokratických institucí, ale za cenu omezení demokratické volby: „Období přechodu k demokracii se vyznačovalo přemrštěnou kontrolou elit nad politickým procesem a strachem z masové politiky. Přistoupení středoevropských zemí k EU v podstatě institucionalizovalo elitní hegemonii demokratického procesu. Parlament ztratil svou funkci místa, kde se vedou hlavní politické debaty, a zůstala z něj instituce zaměstnaná transponováním unijních acquis communautaire. Obyčejní občané zakoušeli přechody k demokracii jako režimy, kde voliči mohli změnit vládu, ale ne politiku.“

Krastev už v roce 2007 jasnozřivě použil i další slova, která přišla do módy až skoro o desetiletí později, když napsal, že ekonomické změny vedly k úpadku politiky založené na třídních zájmech a k nástupu „politiky identity“. Politika EU byla prezentována jako jediné racionální řešení – a jak chcete být proti racionalitě? „Čím víc se ekonomická politika stávala racionální, tím víc se volební politika stávala iracionální,“ shrnuje to aforisticky. Připomíná taky, že tehdy v roce 2007 se politici jako Kaczyński či Fico sice dostali k moci kritikou dosavadní ekonomické politiky, ale když byli u moci, nijak nespěchali ji změnit.

Západní analytici zpravidla při politických změnách ve východoevropských zemích postupují tak, že identifikovali někde v prostředí nové vlády osobu se zkušenostmi ze světa globálních financí, načež ujistili čtenáře, že exotické názory nového populistického lídra nemusí brát vážně, neboť ve skutečnosti bude dělat ekonomická rozhodnutí „náš člověk“. Zabudovaná tenze mezi demokracií a liberalismem se tím ovšem jen posiluje.

Ještě přesnější je Krastevova formulace, že „jádrem současné krize není střet principů, kde proti sobě stojí demokratická vláda většiny ztělesňovaná populisty a liberální ústavnost obhajovaná liberály.