skupina třinácti konzervativních myslitelů, mezi nimiž je i český vysokoškolský pedagog a publicista Roman Joch, vydala na podzim 2017 společné prohlášení, v němž vyzývají ke změně konceptu evropského projektu. Varují před falešnými iluzemi pokroku podle levicového scénáře a požadují návrat k myšlence národních států, jež spojuje jedna – křesťanstvím inspirovaná – evropská kultura.Přinášíme nyní překlad této výzvy jako dokument.
S touto výzvou se v českém prostředí sice nadšeně identifikují autoři z řady proruských webů, ovšem obsah výzvy je mnohem složitější než primitivní antievropská ideologie Parlamentních listů. Jedná se zejména o kritiku ideologického dědictví osmašedesátníků a odpor k intelektuální nadvládě evropské levice.Proruská lobby se při šíření této výzvy prostě spletla, což bohužel vedlo k jejímu upozadění a k chybnému zařazení do kategorie protizápadní propagandy. Ve skutečnosti jde o výzvu k silnější Evropě a k obnově základních západních hodnot.
PAŘÍŽSKÁ VÝZVA: EVROPA, V NÍŽ LZE VĚŘIT
evropa je našim domovem.
1. Evropa patří nám a my patříme Evropě. Její země jsou naším domovem; nemáme žádný jiný. Důvody, proč je nám Evropa drahá, přesahují naši schopnost vysvětlit je či ospravedlnit naši loajalitu vůči ní. Jedná se o sdílené dějiny, naděje a lásku. O zvyklosti, momenty hrdosti i bolesti. O inspirující zkušenosti smíření a přísliby společné budoucnosti. Její obyčejná krajina a události mají pro nás zvláštní smysl, i když ne nutně pro lidi jiné. Domov je místem, kde jsou věci známé a kde nás poznávají, jakkoli daleko bychom cestovali. To je skutečná Evropa, naše vzácná a nenahraditelná civilizace.
falešná Evropa nás ohrožuje.
2. Evropa v celé své bohatosti a velkoleposti je ohrožována falešným chápáním sama sebe. Tato falešná Evropa se tváří jako vrchol naší civilizace, ale ve skutečnosti nám hrozí zničením našeho domova. Odvolává se na zveličené či pokřivené ctnosti Evropy, a zároveň je slepá vůči svým neřestem. Tato falešná Evropa si libuje v jednostranných karikaturách našich dějin a je beznadějně předpojatá vůči minulosti. Její stoupenci jsou siroty na základě vlastní volby, jež se domnívají, že být sirotkem – být bezdomovcem – je ctihodným postojem. Falešná Evropa se takto chvástá coby předchůdce univerzální pospolitosti, jež ve skutečnosti není ani univerzální, ani pospolitost.
falešná Evropa je utopická a tyranská.
3. Patroni falešné Evropy jsou posedlí předsudkem nevyhnutelného pokroku. Věří, že dějiny jsou na jejich straně a tato víra je činí zpupnými a arogantními, nejsou schopni uvědomit si defekty postnárodního, postkulturního světa, který vytvářejí. Navíc nemají potuchy o skutečných zdrojích lidské slušnosti, jež je jim tak drahá – stejně jako i nám. Křesťanské kořeny Evropy ignorují, dokonce zavrhují. Zároveň se velice snaží, aby neurazili muslimy, o nichž si myslí, že nadšeně přijmou jejich sekulární, multikulturní náhled. Tato falešná Evropa, topící se v předsudcích, pověrách a v ignoranci, zaslepená ješitnou, sebestřednou vizí utopické budoucnosti, disent vůči sobě reflexivně dusí. Samozřejmě ve jménu svobody a tolerance.
„Evropa patří nám a my patříme Evropě. Její země jsou naším domovem; nemáme žádný jiný.“
musíme bránit skutečnou Evropu.
4. Jsme na konci cesty. Největší hrozbou budoucnosti Evropy není ani ruský avanturismus, ani islámská imigrace. Skutečná Evropa je v ohrožení, protože její vizi dusí falešná Evropa. Naše země, národy a sdílená kultura jsou tunelovány iluzemi a sebeklamy o tom, co Evropa je a měla by být. My slibujeme, že této hrozbě vůči naší budoucnosti se postavíme. Budeme bránit, chránit a podporovat skutečnou Evropu, tu Evropu, k níž my všichni vskutku patříme.
solidarita a občanská spolupatřičnost povzbuzují aktivní zájem.
5. Skutečná Evropa očekává a povzbuzuje aktivní účast na společných projektech politického a kulturního života. Evropským ideálem je solidarita založená na vládě zákonů, jež se vztahují na všechny, ale jsou ve svých nárocích omezeny. Tato vláda zákona ne vždy měla podobu zastupitelské demokracie. Avšak naše tradice občanské spolupatřičnosti odrážejí zásadní souhlas s našimi politickými a kulturními tradicemi v jejich různých podobách. Evropané v minulosti bojovali za to, aby naše politické systémy byly více otevřeny lidové účasti a my jsme oprávněně hrdi na tuto historii. Vždy přitom, i když někdy v otevřeném povstání, srdečně uznávali, že tradice lidí tohoto kontinentu, přes všechny své nedostatky a selhání, jsou našimi tradicemi. Takováto oddanost reformám zajišťuje, že Evropa usiluje o stále dokonalejší spravedlnost. Tento duch pokroku se rodí z naši lásky a oddanosti vůči našim vlastem.
nejsme pasivní poddaní.
6. Evropský duch jednoty nám umožňuje ve veřejném prostoru důvěřovat druhým, i když jsou cizinci. Veřejné parky, náměstí a široké bulváry evropských měst a metropolí vyjadřují evropského politického ducha: sdílíme náš společný život v res publica. Máme za to, že naší povinností je mít odpovědnost za budoucnost našich společností. Nejsme pasivními poddanými pod nadvládou despotické moci, ať už posvátné, či světské. A neskláníme se před neúprosnými silami dějin. Být Evropanem znamená být aktivní politicky a dějinně činný. Jsme tvůrci našeho sdíleného osudu.
národní stát je znakem Evropy.
7. Skutečná Evropa je společenstvím národů. Máme své jazyky, tradice a hranice. Zároveň jsme vždy uznávali naši vzájemnou příbuznost, i když jsme se hádali – či spolu válčili. Tato jednota v mnohosti se nám zdá být přirozenou. Avšak je pozoruhodnou a vzácnou, protože není ani přirozenou, ani nutnou. Nejčastější politickou formou jednoty v mnohosti je impérium, jež se evropští králové a válečníci snažili znovuvytvořit ve stoletích po pádu římské říše. Fascinace imperiální formou přetrvává, ale národní stát převládl coby politická forma, jež spojuje občanství se suverenitou. Národní stát se tak stal znakem evropské civilizace.
nepodporujeme vnucenou a vynucenou jednotu.
8. Národní společenství je hrdé na to, jak si vládne svým vlastním způsobem, často se pyšní svými velkými národními úspěchy v umění a vědě, a soutěží s národy jinými, občas i na bojišti. To zraňovalo Evropu, někdy velice vážně, ale nikdy nezničilo naši kulturní jednotu. Právě naopak. Jak se národní státy Evropy ustavovaly a vynikaly, sdílená evropská identita sílila. Po strašném krveprolití ve světových válkách první poloviny 20. století jsme rozhodli ještě více ctít naše sdílené dědictví. To svědčí o hloubce a síle Evropy coby civilizace, jež je kosmopolitní v tom správném smyslu. Neusilujeme o vnucenou a vynucenou jednotu říše. Místo ní evropský kosmopolitismus uznává vlasteneckou lásku a občanskou spolupatřičnost otevřené širšímu světu.
křesťanství podnítilo kulturní jednotu.
9. Skutečná Evropa byla podnícena křesťanstvím. Univerzální církev a její duchovní říše přinesly Evropě jednotu, avšak bez říše politické. To umožnilo, aby v rámci sdílené evropské kultury vzkvétaly rozličné občansko-politické loajality. Autonomie toho, čemu říkáme občanská společnost, se stala charakteristickým rysem evropského života. Navíc křesťanské evangelium nepřináší všezahrnující Boží zákon, tudíž různost světských zákonů jednotlivých politických národů lze uznávat a ctít, aniž by ohrožovaly evropskou jednotu. Není náhodou, že úpadek křesťanské víry v Evropě byl doprovázen opakovanými snahami ustavit politickou jednotu – říši peněz a regulací, halenou do sentimentů rádobynáboženského universalismu, který někteří budují v Evropské unii.