to, co se odehrává od novoročního projevu Kim Čong-una kolem olympiády v Pchjongčchangu, je skvěle sehraná pohádka o hodném Kimovi, zlém Trumpovi a trochu popleteném Moonovi. KLDR uspěla s primitivní taktikou cukru a biče.
Na začátku byl bič v podobě severokorejských jaderných náloží, balistických raket a zuřivé propagandy. Strach, vyvolaný bojovým pokřikem ze severu, náhle vyvanul a byl nahrazen cukrem úsměvů Kimovy sestry a smečky krásných roztleskávaček. Zaskočený Moon, místo aby severokorejské námluvy rázně zatrhl, vpustil do své země elitu vražedného režimu.
Jihokorejský prezident nabízenou ratolest přijal. USA, o které jde v tomto kousku především, nahlas neřekly nic, ale kamenná tvář amerického viceprezidenta a jeho ostentativní ignorování severokorejských delegací jsou výmluvné. Asi i v USA mají přísloví podobné našemu „když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají“. Pokud je Korejci neznají, měli by si je poznamenat.
„Vyhráli čas, vyhráli pozornost a pozitivní reakci médií, dosáhli i diplomatického vítězství.“
Jediným a nezměnitelným strategickým cílem vůdců KLDR je zachování jejich státu a režimu, který vládne tvrdou a zkrvavenou rukou. Taktických kroků k dosažení tohoto cíle není mnoho. Každý pokus o násilné spojení obou Korejí pod vládou dynastie Kimů by vedl k zániku KLDR. Postupné ekonomické srůstání obou států by také vedlo k zániku KLDR, čili i tato cesta je vyloučena. Dlouhodobé přežívání režimu pod sankcemi OSN a v ustavičném napětí a obavách z možného válečného konfliktu se neosvědčilo. Vedlo jen k ekonomickému oslabování státu, k demografickým katastrofám a k fyzickému chátrání obyvatel, což by vedlo zase jen k zániku KLDR.