v posledních týdnech se takto dvakrát nakonec nepohnuly ve věci imigrace. Demokraté vyhrožovali, že bez pokroku v imigraci nebudou schválené výdaje, prezident přišel se svým návrhem. Ale demokraté nakonec dvakrát zacouvali. Spokojili se s vágním slibem vůdce Sněmovny reprezentantů Paula Ryana, že někdy v budoucnu téma nastolí v plénu. Ukázala se tak slabost demokratů? Jistě, ale taky to, že když není dosažitelné nejlepší řešení – shoda na reformě imigrace –, dají obě strany přednost osvědčenému druhému nejlepšímu řešení – pod nevyřešenou otázkou pěkně přitápět a nechávat ji bublat, aby jejich skalní voliči přišli k příštím volbám pořádně rozhicovaní.
O „komplexní reformě imigrace“ se na americké politické scéně mluví už hezkou řádku let. V živé paměti je tzv. návrh Gangu osmi, skupiny senátorů z obou stran, který v roce 2013 schválil Senát, ale Sněmovna reprezentantů o něm odmítla hlasovat. Návrhy mívají stejnou strukturu: jednak legalizaci a cestu k občanství pro některé z těch asi jedenácti milionů ilegálních přistěhovalců, kteří v USA žijí už dlouhá léta, mají rodiny a všichni vědí, že už je nikdo nikdy nevystěhuje. To je hlavní politický zájem zastánců imigrace. Výměnou za to je součástí mixu posílení ochrany hranic a změny v systému legální imigrace, hlavní zájem imigračních restrikcionistů. Neprojdou, protože jedna strana mívá pocit, že ve vyjednaném kompromisu přišla zkrátka, a hlavně druhé straně nevěří. Jestliže dohoda předpokládá, že k legalizaci ilegálů dojde hned, ale ochrana hranic se posílí až průběžně, zastánci ochrany hranic pojmou podezření, že jakmile budou ilegálové zlegalizovaní, k omezení přílivu už nikdy nedojde – jak se stalo po tzv. Reaganově amnestii čili zákonu Simpson–Mazzoli v roce 1986. A samozřejmě naopak.
O imigraci ve Spojených státech toho bylo a bude řečeno mnoho, ale část toho jsou tvrzení kontroverzní, ne všeobecně sdílená. Rozlišit, co je co, je nesnadné.
„Debata o imigraci je dnes toxická, s manipulacemi a zlou vůlí na obou stranách.“
Amerika je země imigrace. Její postoje nejsou přenositelné do jiných zemí, byť by v nich migrace mezitím taky dosahovala amerických rozměrů. Názor, že by se USA měly úplně uzavřít imigraci, je prakticky zanedbatelný. Amerika se asi nezbaví ani svého ve světě výjimečného ius soli, podle něhož je americkým občanem každý, kdo se na jejím území narodí. O moc kontroverznější nejsou ani programy, jejichž prostřednictvím se do USA dostávají špičkoví experti, nadaní vědci či bohatí investoři. Ale co ta zbývající, běžná imigrace?
Imigrace v posledních sto letech byla zjednodušeně řešeno ve znamení dvou režimů: zákona z roku 1924, který jednak omezil celkový objem přistěhovalců, jednak místa, odkud směli přicházet – Jihoevropané a Východoevropané dostali utrum. Vlna, která dala Americe mimo jiné i českou menšinu a pro její intelektuální život nesmírně vlivný židovský element, skončila. Byl to nepokrytý projev preference pro určitá etnika a kultury na úkor jiných. Ale aby to nebylo s diagnózou rasismu tak jednoduché, omezení tehdy podporovali i mnozí černošští vůdci. Podíl obyvatel narozených v cizině od té doby klesal až do roku 1965, kdy byl schválen nový zákon.
BEZ VÁS SA NEPOHNEME
Pridajte sa do komunity predplatiteľov, ktorí pohnú Slovenskom a prečítajte si odomknutú verziu tohto článku.