znal jsem oba pány osobně. Vždy představovali mravní suterén české a slovenské politiky, a je – svým způsobem – dobře, že ani ve věku, dovolujícím většině z nás zmoudření a odstup, nepřestávají lhát. A být tak stále směšnější.

přepisovači historické reality

Neexistoval jediný konkrétní poznatek policie nebo zpravodajských služeb té doby, který by připouštěl možnost vypuknutí násilí. Monitorované výkřiky pár šílenců neříkaly nic o náladách voličů, z nichž většina na obou stranách byla ještě v roce 1992 proti rozdělení společného státu.

To, že snahou obou bývalých představitelů bylo už od léta 1990 naopak rozdělit Československou federaci za jakoukoliv cenu, mohu jako účastník několika diskuzí na Pražském hradě a na ministerstvu financí osobně dosvědčit.

Oba projevovali naprostou neschopnost a nezájem vnímat mezinárodně politické, ekonomické a historické aspekty problému. Oběma šlo jen o jediné – co nejrychleji a za každou cenu rozdělit federaci, izolovat prezidenta, federální vládu a parlament – a stát se vládci nových států.

Mimochodem – stačí se podívat na záznamy o hlasování ve Sněmovně národů z roku 1991. Kdykoliv potřebovali slovenští nacionalisté zablokovat jednání nebo hlasování, sedm či osm hlasů, které jim chyběly, dodala Klausova věrná Občanská demokratická strana. Potřebný počet jejích poslanců odešel ze sálu „dát si kafe“ a při sníženém počtu přítomných Mečiarovci hladce převládli.

A tak vznikl paskvil „demokracie po našem“, ve které všichni tři pánové, když už to nešlo jinak, amnestovali „svoje“ kriminálníky.

Urážet po třiceti letech oba národy tvrzením, že bez hrdinského politického úsilí Mečiara a Klause by mezi nimi nevyhnutelně vypuklo násilí, je jenom další, a doufejme, že jedna z posledních nízkých lží těchto „nešťastných dvojčat“.

Třetí do party přepisovačů reality je Miloš Zeman. Stejně nemravný a podlý, díky neschopnosti a zbabělosti českých politických stran a obou parlamentních komor však stále v úřadě prezidenta. Všichni tři se vynořili z polistopadového mocenského chaosu.

Jejich nekontrolovatelná touha po moci za každou cenu jim umožnila rychleji a efektivněji využít touhu většiny po alespoň formální demokracii. Neexistovala žádná kontrola. Jen komukoliv poslušní a podle potřeby nevýkonní policisté, státní zástupci a soudci, nadšení mladí „novináři“, kteří bez sebemenších zkušeností „podporovali revoluci“, namísto, aby odváděli poctivou novinařinu padni komu padni.

Přičtěte k tomu příliš děravé a nestabilní právní prostředí, a, především, stovky miliard dosud státního majetku k rozkradení. V takovém prostředí se „politika“ stala jediným tvůrcem a hodnotitelem reality.

politika pouťových komediantů

Česká i slovenská cesta byla jedna a tatáž – propojení „politiky“ s ekonomikou a organizovaným zločinem. Rozdělení federace bylo prostě tou nejjednodušší cestou a dohodou privatizačních mafií na obou stranách o rozdělení trhu. V obou nových politických systémech vyrostla téměř identická politická kultura. Vyznačuje ji vyhýbání se skutečným problémům. Namísto nich se přes média řeší nedůležité drobnosti a provokace. A tak vznikl paskvil „demokracie po našem“, ve které všichni tři pánové, když už to nešlo jinak, amnestovali „svoje“ kriminálníky.

Skutečná demokracie je prý jako žonglování. Umění zdánlivě bez potíží udržovat ve vzduchu třeba osm talířů, ve zlomcích vteřiny vyvažovat vše potřebné a každému z nich dávat jen tolik energie, aby zůstával v koloběhu. Samozřejmě, že někdy jich pár upadne.

Žonglovat s šesti talíři je stále velké umění. Česká a slovenská politika však víc než tři desetiletí po komunismu připomíná pouťového komedianta, který do vzduchu vyhazuje jeden, pro jistotu jen polystyrenový, talíř, ale trvá na tom, aby ho publikum mělo za největšího žongléra všech dob. Vlado, Vašo i Miloš ke škodě svých společností a států na víc nikdy neměli – a mít už nebudou.

Miloš Zeman je posledním, kdo z této nesvaté trojice ještě – svým způsobem – zůstává v aktivní politice. Je však třeba opakovat, že to byla výhradně nezodpovědná zbabělost a politické kšeftaření parlamentních stran, které na klíčovém postu ústavního systému ponechaly zapšklého, nemocného, nenávistného a konstruktivní práce zcela neschopného starce, namísto, aby mu výkon funkce alespoň pozastavily.

Jeho poslední televizní vystoupení a´la „tu žaludeční sondu budu mít nejméně do podzimu, na vozíčku jsem už přes rok, ale chůzi teď trénuji na chodbě s bodyguardem a s holí, vrátila se mi cukrovka, zakázali mi létat a pít alkohol, ale z padesáti indikátorů zdravotního stavu je čtyřicet osm dokonalých“ by mu záviděl i Jára Cimrman, ale nepotvrdil nikdo z lékařů.

Můžeme se nepochybně těšit, že za-všech-okolností-pravdomluvný prezident zveřejní oněch padesát „indikátorů zdravotního stavu“ a uvrhne celý lékařský svět v úžas.

opravdu ještě osm měsíců?

Namísto sjednocování země ve stále obtížnější hospodářské situaci a v čase zuřící války na blízké Ukrajině vymyslel Zemanův tým ještě podnět k prošetření trestného činu sabotáže, cílící na všechny, kdo po zhroucení všech schopností prezidenta vykonávat nejvyšší ústavní funkci navrhovali aktivaci ústavního postupu k alespoň dočasnému pozastavení výkonu funkce Miloše Zemana.

Podstatně poctivější k občanům by jistě bylo obžalovat Miloše Zemana pro velezradu podle článku 65 Ústavy, ale i dočasné pozastavení funkce by bývalo stačilo.

Nejzkorumpovanější a výkonu funkce naprosto neschopný prezident novodobé české historie má dnes pocit, že trestným činem je vyjádření názoru, že země potřebuje v každém okamžiku prezidenta schopného akce.

Autor tohoto textu se tedy – s úlevou a radostí – musí přihlásit orgánům činným v trestním řízení ke spáchání trestného činu „schvalování trestného činu podle paragrafu 365 trestního zákoníku“, což tímto veřejně činí. Vážně tuhle lidskou a politickou trosku budeme muset v prezidentské funkci snášet ještě osm měsíců?

Článok uverejnený so súhlasom portálu hlidacipes.org

Ak si predplatíte tlačený .týždeň na ďalší rok, pomôžete nám prežiť a robiť to, čo vieme. Vopred ďakujeme.