Už nejde o střet levice s pravicí

co přiměje historika, aby odběhl od bádání a napsal tak výrazný politický pamflet? Pocit, že vývoj je dnes tak nebezpečný jako v Evropě 30. let?

V Americe máme potíž, že historie se často redukuje na Hitlera. Samozřejmě že přímočaré, nehybné srovnání udělat nelze. Tato neměnná srovnání v lidech podněcují pasivitu. Když řeknete, že Amerika je dnes jako Německo v roce 1933, lidi se zeptají: Je to jako Hitler? Jestli ano, nemá cenu nic dělat. Všichni víme, že po uchopení moci už ho v Německu, z domácích zdrojů, nešlo zastavit. A jestli odpovíme, že ne, že to není jako Hitler, lidé řeknou: Ok, v tom případě nemusíme dělat nic. Podstatou historie není vytvářet přehnaně zjednodušené paralely, ale zaprvé ukázat, co všechno je možné. Všechno, co se v dějinách stalo, je vcelku logicky možné. A toho, co bylo možné, je mnohem víc, než by si normální Američan myslel. On uvažuje stylem: Máme demokracii? Tak budeme pořád mít demokracii. Přitom si neuvědomí, jak blízko jsme i v Americe ve 30. letech té ztrátě demokracie byli. Do jaké míry jsme se tehdy podobali Evropanům. Měli jsme víc štěstí.

koho máte na mysli, Charlese Lindbergha, izolacionisty, kteří nechtěli válčit s Hitlerem?

Lindbergha, izolacionisty a ovšem bílé rasisty. Spojené státy byly ve 30. letech mnohem rasističtější země než dnes, do jisté míry antisemitská. K přistěhovalcům jsme se chovali líp než některé evropské země, ale taky hůř než jiné evropské země. Historie prostě současníkům ukazuje, jak široké jsou možnosti společenského vývoje. Nejde o to, srovnávat dvě epochy jako celek, spíš způsobem: trochu se to podobá tomu, trochu tomu, trochu tomuhle. Zadruhé je historie pro současnost užitečná i tím, že v jejím rámci můžeme oživit hlasy lidí, ať už Václava Havla, Victora Klemperera, Eugena Ionesca, kteří byli chytřejší než my, prodělali toho víc než my a kteří nám v určitých situacích mohou napovědět. Jakmile si uvědomíme, že některé věci jsou možné, pak i na základě činů konkrétních historických postav se dá přemýšlet o tom, jak špatný vývoj zastavit.

zaujalo mě, jak často připomínáte Havla a že tak obsáhle citujete z Havlovy eseje Moc bezmocných. Ale čím může Američanovi, jejž chcete vyzbrojit proti Trumpovi, pomoci Havel?

Knížku jsem začal psát s předpokladem – předpoklad se posléze ukázal být pravdivý –, že miliony, desítky milionů Američanů budou po volbě prezidenta šokovány a dezorientovány. Že najednou nebudou vědět, co si počít. A to, co jsem jim já mohl nabídnout, byl krátký přehled typů chování, s nímž lidé reagovali na nástup totalit v Evropě v 20. století. Jsem historik evropských totalit. Havel je v tomto ohledu přese všechny rozdíly mezi Spojenými státy 2017 a Československem 1978 zvlášť důležitý, protože v Moci bezmocných se pokusil vykouzlit politický význam disidentských, na pohled nesmyslných akcí. V čase historického přechodu, jaký právě absolvujeme v Americe, věci, které se nezdají být politicky významné, jako oční kontakt mezi dvěma lidmi, pokec, mohou být ve skutečnosti docela významné. Takže Havel byl pro mě velmi užitečný na místě, kde jsem potřeboval zdůraznit důležitost symboliky ve zlomových dobách. Nerad bych, aby to vypadalo, že si snad myslím, jak geniálně jsem pro českého čtenáře znovuobjevil Havla, nebo že Němcům představuji Victora Klemperera, upřímně řečeno jsem tentokrát při psaní myslel výlučně na amerického čtenáře. Normálně se snažím psát pro celý svět, tohle je v první řadě politický pamflet pro Američany. Cituji Havla, Klemperera, Arendtovou, Ionesca tam, kde se mi zdálo, že to bude nejrychlejší způsob, jak čtenáře v dnešních zmatených časech poučit o politice.

v tom pamfletu se obracíte na tu polovinu Ameriky, která volila Hillary Clintonovou a spolu s Demokratickou stranou pak zažila pocit šoku z nečekané porážky?

Tak jednoduché to není. Někteří lidé, kteří si nepřáli Trumpovo vítězství, byli dlouholetí republikáni. Moje první myšlenka byla: bude spousta dezorientovaných Američanů. Hodně jsem při psaní myslel i na ústavní vlastence a současně konzervativce, kteří možná volili Trumpa, ale s časem budou souhlasit se mnou, že Trump je hrozbou pro ústavu. V knížce jsou jistě momenty, které se líbí lidem na levici – jako když zmiňuji privatizaci vězení nebo armády (najímání amerických soukromých bezpečnostních agentur pro úkoly v Iráku – pozn. red.). Ale vědomě jsem text začal ústavou a otci-zakladateli – nejen proto, že je považuji za důležité, ale taky abych si pojistil pozornost konzervativních čtenářů. Mám od nich dobrou odezvu. Volalo mi několik republikánských zákonodárců, ne proto, abych o našich telefonátech pak mluvil veřejně, ale zaujaly je některé moje teze a chtěli si o nich promluvit.