nedávno v rozhovoroch pre .týždeň filozofka Anna Hogenová a psychiater Radkin Honzák odpovedali na otázku viery v Boha, že sa cítia „něcistami,“ ako nazýva Tomáš Halík ľudí veriacich v „niečo“, nie „niekoho“. Podobne vnímal existenciu Boha aj Václav Havel. Prečo toľko miliónov ľudí verí ľahšie v „niečo“ ako v „niekoho“?

Člověk se rodí, ač si to nepřipouští, jako spirituální bytost se smyslem pro „přesah“ reality. Víra v „něco“, jak říkám samodělnému náboženství, neklade na člověka nároky a nevystavuje účet odpovědnosti. Víra v porcelánového andělíčka, víra v „něco“ nebo víra v horoskopy nás k ničemu nezavazuje. Lidé mohou víru v osobního Boha chápat jako omezování svobody a podřízení se nějakému řádu. A to se dneska nenosí. Na druhé straně existují „něcisté“, kteří žijí krásným, příkladným životem. Takovým říkám „plaší křesťané“. Žijí jako dobří křesťané a neví o tom. Proti nim jsou tací, kteří sice říkají, že věří v Boha, ale žijí, jako by nebyl.

pri predstave osobného Boha mnohí vnímajú ako prekážku jeho zobrazovanie ako atléta či modela, alebo podobné zobrazovanie až zbožšťovanie Kristovej matky Márie či svätých. Pripomína to polyteizmus, od ktorého je pre západného človeka 21. storočia len krôčik k ateizmu. Zablúdilo niekde kresťanstvo v teológií chápania Boha?

Tak jako neexistuje chemicky čistý ateismus, neexistuje ani chemicky čisté křesťanství. Musíme rozlišovat mezi teologií, osobní nebo lidovou zbožností. Osobní Bůh je čirý čin (actus purus) a člověk má tendenci zobrazit si onen nedefinovatelný fenomén a tím způsobem si ho lépe představit. Jasným příkladem může být ikonopisectví ve východních církvích. 

A přesto je právě víra v těchto církvích nejblíže pramenům křesťanství. Určitě neselhává křesťanství v chápání Boha, ale selhávají pyšní teologové.