řadu let česko-slovenské státní návštěvy vypadaly pořád stejně: příjezd, ujištění o nejlepších vzájemných vztazích v historii, shrnutí obligátních společných témat, úsměv, fotka, odjezd.
Novinářsky to byla dost nuda. S trochou cviku se dala zpráva o návštěvě konkrétního politika v té či oné půlce někdejšího Československa napsat už dopředu.
Klaus a Paroubek rozumí slovenským reáliím až příliš dobře, protože jsou v něčem velmi podobné těm tuzemským, v nichž se sami dlouho pohybovali.
Mezi lety 2006 a 2018 s krátkou přestávkou většinou platilo, že na oficiálních fotkách premiérů byl vždy na slovenské straně Robert Fico. Jeho politická dlouhověkost je nepochybně jednou z věcí, která na něm imponuje řadě českých – často již bývalých – politiků.
paprsky, které ozáří Evropu
„Věříme, že Vaše volební vítězství ozáří nejen celé Slovensko, ale svými paprsky prozáří celou Evropu včetně České republiky,“ vyznal se Ficovi v září v dopise s rétorikou jako z jiného časoprostoru expremiér Jiří Paroubek.
Dodal, že Ficovo předvolební úsilí pozorně sledují „všichni čeští ‚staří‘ socialisté, celá skutečná demokratická levice“. Volební vítězství veřejně popřál Ficovi i bývalý jihomoravský hejtman za ČSSD Michal Hašek.
V září ujistil Fica o své podpoře i exprezident Václav Klaus. Bylo to zhruba ve stejné době, kdy Ficův poslanec Luboš Blaha označil Českou televizi za „žumpu“, protože natočila o Smeru kritickou reportáž.
„I když se z mediálních zpráv může zdát, že u nás stoupence nemáte, můžeme Vás ubezpečit, že tomu tak není,“ přispěchal s ujištěním Klaus. A jeho blízký spolupracovník Petr Macinka označil Smer s odkazem na jeho program za „standardní sociálně demokratickou stranu“. Opravdu to tak je?
To, že Fico kdysi možná skutečně byl „autentický levičák“, neupírá trojnásobnému slovenskému premiérovi a mírnému favoritovi letošních voleb ani slovenský novinář Peter Bárdy, šéfredaktor serveru Aktuality.sk a někdejší nadřízený zavražděného novináře Jána Kuciaka. Ve své nové knize „Fico. Posedlý mocí“ také ale dostatečně výmluvně ukazuje, jak tuto levicovost během času překryly jiné stránky Ficovy osobnosti, respektive jeho touha vládnout za každou cenu.
křupavý socialista, který unesl stát
Jeden příklad za všechny. V roce 1998 přišel Fico osobně podpořit demonstraci za nezávislost televize Markíza a řekl tam větu, kterou by si s ním později spojoval málokdo: „Svoboda projevu je i šíření kritických, někdy šokujících informací.“
Tentýž Fico o pár let později vyhlásil válku médiím a novináře kritizující jeho vládu označil za „špinavé protislovenské prostitutky“.
„Venku byl za křupavého socialistu, doma umožnil několika vyvoleným unést stát,“ cituje Bárdy slovenského sociologa Michala Vašečku.
Podle něj „Fico představuje to, co klasická slovenská levice charakterizovaná Gustavem Husákem – silně levicová, v něčem radikální, bližší komunistům než sociálním demokratům a přitom a autoritářská a vnímající potřebu spolupráce se Sovětským svazem“.
Podobně jako Andrej Babiš před prezidentskou volbou v Česku, ani Fico a jeho věrní neberou před volbami ohled na to, jak moc cestou nahoru poničí už tak dost nemocnou společnost
Tolik tedy k adoraci Fica pro jeho levicovost. A pokud jde o přání Jiřího Paroubka „prozářit vítězstvím Smeru Evropu“, zdá se, že Slovensko už je prozářené až až.
Nejde o nic menšího než o systém „našich lidí“, který po sobě Fico zanechal, s nímž se policie i soudy vypořádávají dodnes a ještě dlouho budou – pokud se tedy expremiér nevrátí po zářijových volbách do úřadu.
Důvodů pro návrat má Fico dost. Od ryze praktických, jako je odvrácení svého případného trestního stíhání kvůli starým kauzám Smeru, po osobní, jako je touha spravit si chuť po porážce v prezidentských volbách 2014 nebo po nuceném odchodu z postu premiéra po vraždě Jána Kuciaka v roce 2018.
Na tom, že se Fico bude chtít po případném návratu do vlády mstít a dostat pod kontrolu klíčové instituce od policie po prokuraturu, které mají vliv na případné trestní stíhání jeho samotného, dalších politiků Smeru, nominantů strany i spřízněných podnikatelů, se shoduje většina pozorovatelů a „ficologů“. A že jich zejména teď před volbami v obou zemích je.
o co hraje Fico a svět kolem něj
Společným jmenovatelem všech možných analýz fenoménu Fico je jednoznačně slovo „moc“ a již zmíněný systém „našich lidí“. Peter Bárdy v nové knize popisuje, že sousloví vzniklo kvůli podnikateli Ladislavu Bašternákovi, který měl vztahy s řadou politiků strany Smer.
„Bašternáka v roce 2012 zastavila policejní hlídka. Porušil předpisy. Policisté mu chtěli dát pokutu 150 eur, ale on namísto peněženky vytáhl mobil, někomu zavolal a telefon podal policistovi. ‚Je to náš člověk,‘ ozvalo se v telefonu. Byl to hlas zástupce ředitele na krajském policejním zastupitelství,“ píše Bárdy.
Systém „našich lidí“ ale sloužil mnohem vyšším cílům než jen mazání pokut za přestupky. Když se po volbách 2020 začaly na Slovensku vyšetřovat korupční kauzy z éry Smeru, došlo i na samotného Roberta Fica a jeho dlouholetého ministra vnitra Roberta Kaliňáka.
Oba byli podezřelí, že ve spojení s nitranským podnikatelem Norbertem Bödörem a exšéfem policie Gašparem (který je mimochodem Bödörův vzdálený příbuzný) zneužívali policii i finanční správu k diskreditaci politických oponentů, včetně tehdejšího prezidenta Kisky.
Obvinění Fica s Kaliňákem z účasti na zločinecké skupině prokuratura loni zrušila, takzvaná kauza Očistec kolem Bödöra a Gašpara se však letos po průtazích znovu rozběhla a slovenský Nejvyšší soud nařídil pokračování přerušeného stíhání. I o to se tedy v případě Ficova návratu hraje.
Podobně jako Andrej Babiš před prezidentskou volbou v Česku, ani Fico a jeho věrní neberou před volbami ohled na to, jak moc cestou nahoru poničí už tak dost nemocnou společnost.
Místopředseda Smeru Luboš Blaha s cheguevarovskou rétorikou i gesty mluví na náměstích o „návratu fašismu v duhových barvách“, neváhal ani vyhecovat dav příznivců, aby o slovenské prezidentce křičel, že „Čaputová je americká ku*va“.
„hra s ohněm“. Opravdu?
To vše se děje s nepřímou podporou exprezidenta Václava Klause, který Ficovi přeje vítězství, „aby Slovensko zůstalo demokratickou zemí a aby zůstalo samo sebou“, s tichým souhlasem expremiéra Jiřího Paroubka, jenž nahlas doufá, že „strana SMER rozhodným způsobem zvítězí“, a za přitakávání řady dalších Ficových českých podporovatelů.
Zatímco tato podpora z Česka Ficovi pochopitelně nevadí, kritiku vidí jako vměšování do vnitřních záležitostí Slovenska.
Když před vývojem na Slovensku letos na jaře varoval český prezident Petr Pavel a ministr zahraničí Jan Lipavský, byl Fico směrem k Česku nebývale ostrý: „Žádám slovenské a české progresivisty aby nerozbíjeli vztahy mezi Českem a Slovenskem. Hrajete si s ohněm,“ napsal na Facebooku.
Jakoby česko-slovenské vztahy stály na tom, že Fica při návštěvě Česka vítá některý z jeho politických přátel – třeba kdysi Jiří Paroubek, nebo později Miloš Zeman a Andrej Babiš. Slovní spojení „politických přátel“ je podstatné, protože skutečné přátele v politice prý Fico prakticky nemá.
„Měl velmi účelové vztahy, pragmatické, nebral je citově, což mělo nejen negativní, ale i pozitivní rozměr. Neurážel se, nepěstoval v sobě nenávist, ani vůči odpůrcům,“ cituje ve zmíněné knize o Ficovi její autor Peter Bárdy jednoho ze zakladatelů Smeru Borise Zalu.
Při pohledu na Fica posledních několika let lze ale o aktuální platnosti takového hodnocení vážně pochybovat. Klausovi, Paroubkovi a spol. to však nijak nebrání v nekritické Ficově obhajobě. Proč?
Buď vůbec nerozumí slovenským reáliím a skutečně vidí v návratu Fica návrat konzervativních (Klaus), respektive levicových (Paroubek) hodnot. Anebo rozumí slovenským poměrům až příliš dobře, protože jsou v něčem velmi podobné těm tuzemským, v nichž se sami dlouho pohybovali.
Ať už je pod tím myšlena česká obdoba systému „našich lidí“ nebo touha udržet se u moci za každou cenu, respektive se k ní vrátit.
Článok uverejňujeme v spolupráci s hlidacipes.org
Ak si predplatíte digitálne predplatné alebo tlačený .týždeň na ďalší rok, pomôžete nám prežiť a robiť to, čo vieme. Vopred ďakujeme.