v 70. rokoch založil s Mejlom Hlavsom veľmi experimentálnu kapelu, ktorá bola lepšia než Plastic People Of The Universe,“ hovorí o ňom performer a publicista Samuel Szabó. „V 80. ho vyštvali z Československa. Keď sa vrátil, zistil, že kvôli svojmu vyhosteniu nemá právo poberať v Česku normálny dôchodok, zatiaľ čo eštebáci, ktorí ho buzerovali, poberali kráľovské dôchodky. Fanúšikovia sa mu finančne skladali nielen na život, ale aj na liečbu. Ku koncu spolupracoval napríklad aj so skladateľom Tomášom Vtípilom. Stále skúšal nové cesty, ako prepájať hudbu s poéziou, od decentných po extrémne, ale jeho texty mali zmysel aj samotné na papieri.“

Príbeh Pavla Zajíčka zaznamenali v českom občianskom združení Paměť národa / Post Bellum (Jan Kotrbáček, 2015, stránka Pametnaroda.cz).

„Jmenuji se Pavel Zajíček a mám za sebou jistý život a paměť tohoto života, tak jak ji mám já. V mladém věku, ještě na základní škole, jsem pracoval se zvuky, hudbou a psal jsem. Nikoho jsem neznal. 

Úplně na okraji sebe sama. Cítil jsem takovou vnitřní posedlost tím, co žiju, ne něco dokázat, ale prokázat, to znamená život brát, jakoby obkreslovat, tak jak ho člověk žije. Žádné smyšlenky, jak by to mohlo být či jak by to nemohlo být, jak je to dobrý nebo jak to stojí za hovno. Na to jsem celý život kašlal. Prostě jsem si toho nevšímal. Bral jsem život takový, jaký je. A v tomto bodě, kdy toto vypravuji, říkám, že došlo k jakémusi souznění mého vnitřního světa a toho vnějšího. Se vším, co to obnáší.“ 

Pavel se narodil 15. dubna 1951 v Radotíně u Prahy. O rodičích, především o tátovi mluví s láskou jako o člověku, který za ním i v těžkých životních situacích pevně stál.