je prý načase přiznat, že lži v naší době, kterou definuje masové rozšíření sociálních sítí a jejich zneužívání v nikdy nekončících volebních kampaních, ohrožují samu podstatu parlamentní demokracie. A když prý je normální, že vědomou lež společnost netoleruje u lékařů či advokátů, proč má tolerovat lži politiků?
Možná jsme svědky historické chvíle s globálnímí dopady. Protože konečně někdo přišel na způsob, jak parlamentní demokracii zachránit. Anebo také stačí si představit, jakou paniku by takový návrh vzbudil mezi českými politickými stranami a hnutími.
úloha lži a pravdy
Rozvoj moderní politické demokracie v dvacátém století s malým zpožděním provázela nekončící diskuse o úloze lži a pravdy ve veřejném prostoru a především v politice. Začala už v reakci na všeobecné volební právo a rychlé vystřízlivění z naivní představy, že růst vzdělání mas bude automaticky bránit extrémním politickým tendencím.
Parlamentní demokracie, která měla být vysněným modelem reprezentace co nejširšího vějíře názorů ve společnosti a racionálním nástrojem pro pokojné hledání co nejširšího konsensu, se ukázala bezbranná v krizových situacích a tváří v tvář iracionálním, populistickým a radikálně antidemokratickým zkratkám.
„Čeští politici jakoby soutěžili o to, kdo poškodí parlamentní demokracii používáním lží víc než ostatní. A poslušná česká justice stále častěji přitakává, že „ostřejší výrazy“ a „ politická nadsázka“ jsou prý v kampaních přijatelné.“
V době studené války si všichni zvykli na přítomnost ideologických lží a zkratek. V západních společenských vědách se pak stalo módou přijímat lež jako neodstranitelnou součást demokratické volební soutěže politických stran. Populární německý filozof Peter Sloterdijk v osmdesátých letech minulého století dokonce začal prosazovat tezi, že i v demokratických zemích „vládnutí a lhaní jsou synonyma“.
Nevýhodou moderních společenských věd vytvářených univerzitním prostředím je jejich jednooborovost, která nutně vede teoretické zkoumání mimo skutečné problémy reálného světa, který zjednodušuje do neživotných ideologických schémat. Pak se globální proměny posledních sedmdesáti let dají donekonečna pitvat v diskusích o liberalismu, konzervatismu, neokolonialismu, feminismu a stovkách dalších schémat, která ani ve svém součtu nemohou postihnout skutečné důvody oné změny.
přednes důležitější než obsah
Poslanci a poslankyně velšského regionálního parlamentu pochopili dříve než absolutní většina dnešních univerzitami odkojených politologů a filozofů, že ve společenském diskursu už dávno nejde o soutěž idejí, ale o přizpůsobení se médiu a načasování negativní kampaně.
S nástupem televize v padesátých letech dvacátého století se politika – a nejenom ona – musela přizpůsobit prakticky ve všem. Během několika málo let politický jazyk zhrubl, věty se musely zkrátit a stát útočnějšími. Vzhled kandidáta byl najednou v mnoha ohledech důležitější, než to, co říkal. Přednes se stal důležitější než obsah sdělení. A pěkně přednesená lež najednou mohla být populárnější a v politickém smyslu volitelnější, než tvrdá a nepříjemná pravda.
Technologický rozvoj posledních patnácti let, spojený s úpadkem vlivu televize a rozvojem zcela nového jevu sociálních sítí, možnosti programování emocionálních reakcí uživatelů v reálném čase a využití umělé inteligence, přinesl ještě neskonale dramatičtější proměnu veřejné a politické komunikace, daleko přesahující dopad rozšíření televize před sedmdesáti lety.
V novém světě lidé přestali věřit elitám, protože sociální sítě učinily elitou všechny. Zmizela kontrolní funkce seriózních médií s redakčními etickými kodexy, a politika se zhlédla v povzbuzování emocionálního chaosu a mobilizaci programovatelných davů. Lež se stala základním a nekontrolovatelným způsobem politické komunikace.
co je lež, rozhodne soud
Iniciativa velšského regionálního parlamentu přichází ve chvíli hluboké krize parlamentní demokracie ve světě. O to důležitější by bylo všimnout si jí u nás, v postkomunistické Střední Evropě. Opravdu si stačí uvědomit, že pro českou politickou scénu by její okamžité prosazení v současnosti znamenalo sebevraždu.
Vláda nebo opozice, parlamentní či neparlamentní, čeští politici jakoby soutěžili o to, kdo poškodí parlamentní demokracii používáním lží víc než ostatní. A poslušná česká justice stále častěji přitakává, že „ostřejší výrazy“ a „ politická nadsázka“ jsou prý v kampaních přijatelné.
Zatím dostupné materiály z diskuse k návrhům velšského zákona jsou na hony vzdálené naivnímu moralizování. Po zjištění použití vědomé lži, zvláště pokud by byla cílena k diskreditaci jiných, by rozhodoval soud. Ten by musel posoudit řadu povinných kritérií.
Teprve soudní výrok a odůvodnění by vedly k vyloučení dotyčné osoby z politického života – buď na omezenou dobu několika let, nebo na doživotí. Už nikdy by se ale nemohla stát členem Sennedu. Kéž by se v České republice našla politická formace, která by si tenhle nádherný a pro demokracii spásný nápad, přizpůsobený pro začátek pro vlastní politiky, přisvojila. Je docela možné, že jen kvůli tomu by vyhrála příští volby.
Článok uverejňujeme so súhlasom portálu hlidacipes.org