zvláštní svět. Už samo jeho narození v terezínském ghettu bylo zázrakem tak výjimečným, že maminčiny spoluvězenkyně na oslavu daly dohromady svoje příděly chleba, jen tak tak dobré k přežití, a udělaly na oslavu narození v místě, kde se jinak jenom umíralo, chlebový dort s povidly. A pak přišel hned druhý zázrak, když surový kápo, který jinak na vězenkyně jenom řval, zjistil, že se jedné z nich narodilo dítě. Usmál se na novorozeňátko uložené v krabici od margarínu, a odešel. Byl konec března 1945 a měnil se svět. 

Ten slovenský svět, stejně jako český, židovské navrátilce po válce nemiloval. Jejich byty a majetky byly dávno arizovány a všem ostatním byli na obtíž, už jenom jako připomínka vlastních hříchů, zbabělosti a lakoty.

Maminka ho raději nechala pokřtít v katolickém kostele. I Slovensko zažilo pár nepěkných poválečných protižidovských pogromů. Vyrostl v komunistickém Československu a zažil osvobozující pocit mladé generace šedesátých let, která na krátkou dobu mohla doufat, že slepotu a lži ideologie nahradí vědecké poznání a pravda.

Jenomže na světlo nevyšla ani ta pravda o minulosti. V srpnu 1968 bláhový sen o svobodě převálcovaly tanky Varšavské smlouvy a zbabělost většiny domácího publika.

Musel to být zvláštní pocit, když se generálním tajemníkem Komunistické strany Československa a potom i prezidentem stal Gustáv Husák, který ještě na začátku roku 1945 trval na tom, že se Slovensko musí stát republikou Sovětského svazu a který jako povereník vnútra napomáhal sovětským „osvoboditelům“ odvlékat do Sojůzu tisíce Slováků na nucené práce. 

A protože Slovensko je vždy zvláštní, když pár let po listopadu 89 Husák zemřel, dostalo se mu uznání jako nejdůležitějšímu Slovákovi dvacátého století. V tom guláši slovenské historie Fedor studoval sociologii a pak ekonomii. Časem se dostal do centra intelektuálního života Bratislavy, která v letech normalizace byla podstatně svobodnějším a tolerantnějším prostředím než Praha. 

funkce ho nezajímaly

Potkali jsme se v listopadu roku 1989, kdy se ve chvíli střetu se strnulou gerontokracií normalizace objevil mezi zakladateli Verejnosti proti násiliu (VPN), slovenské verze českého Občanského fóra. Stal se jejím předsedou – ve vytahaném svetru si zapaloval jednu cigaretu od druhé.

Nebyl romantik a vždycky se ptal na věci, které mnohé z nás ještě ani nenapadly. A co bylo nejzajímavější – ani jednou, na rozdíl od mnoha kolegů v Bratislavě i v Praze – se nezajímal o jakoukoliv funkci.

Odváděl práci, kterou považoval v tu chvíli za nejdůležitější pro Slovensko a Československo, a všechno ostatní mu bylo fuk. Byl důstojnější a důvěryhodnější než všichni tesiloví překabátění „politici“ nové doby, kteří se honili za novou kariérou, jenom aby schovali hříchy z minulosti.

Bylo logické, že v novodobé politice, která stále rychleji začínala připomínat luďácké žvásty z minulosti, nemohl obstát. Byl příliš racionální, přímý a odmítal lhát. Praha, tedy česká a československá politika, nepomohla a svojí neznalostí, nepřítomností a necitlivostí spíše škodila.

A v téže chvíli, jak příznačné, bývalí komunisté stejně jako bývalí luďáci co novodobí národovci objevili klasickou výhodnost a pohodlnost sprostého antisemitismu. Z uznávaného lídra, dříče a vůdce VPN se přes noc stal „židák“.

čaputové vrátil vyznamenání

Ještě nějaký čas bojoval, ale když výhrůžky a kampaně vyvrcholily zapálením dveří bytu, kde s rodinou bydlel, odešel do Prahy. Drsný symbol neschopnosti postkomunistické politiky rozeznat v neslušném populismu a blbosti největší nebezpečí pro demokracii a lidská práva všech. 

„Bylo logické, že v novodobé politice, která stále rychleji začínala připomínat luďácké žvásty z minulosti, nemohl obstát. Byl příliš racionální, přímý a odmítal lhát.“ 

Jeden z nejskvělejších česko-slovenských filmů všech dob se jmenuje Obchod na korze. V polovině šedesátých let ho natočili režiséři Kadár a Klos s opravdu neuvěřitelnými Idou Kaminskou a Jozefem Krónerem v hlavních rolích. Film dostal i Oscara a jeho režiséři si příběhem o slovenském maloměstském antisemitismu za Slovenského štátu vlastně zničili kariéru.

Elmar Klos byl po okupaci odevšad vyhozen a Jan Kadár raději odešel do emigrace. Fedor jenom potvrdil věčnou nebo přinejmenším dodnes platnou slovenskou pravdu, že hořet za pravdu se nevyplácí a zaslouží si proto ochutnat „lidový hněv“.

Napsal spoustu článků a knih, zakládal televizi NOVA, ještě jako krásný projekt s především vzdělávacím a občanským programem. Zakládal organizace proti rasismu a neofašismu, rozjel skvělé vydavatelství a přednášel a jezdil na besedy po Čechách i na Slovensku – je toho spousta, co tenhle neúnavný osmdesátník stíhal a dodnes stíhá. A při tom všem umí naslouchat a ještě být tvrdohlavě svůj.

V roce 2022 vrátil slovenské prezidentce Zuzaně Čaputové jedno z nejvyšších slovenských státních vyznamenání, Řád Ludovíta Štůra první třídy, když dala stejné ocenění trojici mladých slovenských fašistů, kteří za války udávali Židy, ale byli popraveni v zinscenovaném komunistickém procesu v roce 1950 za špionáž.

Prezidentská kancelář se rychle omluvila, ale podle zákona už nemůže jednou udělené vyznamenání komukoliv odebrat. Franz Kafka by to nenapsal lépe. A tak Fedor Gál, skvělý a slušný chlap, zůstane bez metálu. Hurá!

Článok uverejňujeme so súhlasom portálu hlidacipes.org. Ďakujeme!