debata o dramatu bratrů Mašínových už v Česku ale odezněla nebo odeznívá. V něčem jako kdyby předznamenala podobu dnešních diskusí – svou cykličností (jednou za čas si ji zopakovat v podobném obsazení i s podobnými replikami), emotivností, téměř nemožností dosáhnout nějakého posunu. A nakonec i tím koncem – nějak vyvanula, ustala, podobně jako mnohé dnešní intenzivně prožívané spory, které upadnou v zapomenutí, protože se objevil další důvod ke vzrušenému pohoršení.
O bratry Mašínovy se ale česká společnost, nebo alespoň ta její píšící část, dohadovala desetiletí, právem. Byl to (a vlastně pořád je) důležitý spor. Ta vyhrocená stanoviska v něm vyjadřovaly titulky typu Byli bratři Mašínovi hrdinové, nebo vrazi? V něčem ta otázka je ale zavádějící, navozuje dojem jakési nespornosti, buď tak, nebo tak. Komplikovaný příběh jejich snahy o odboj a dramatického a ve všech ohledech mimořádného útěku východoněmeckými lesy do amerického sektoru v Berlíně navíc možná zastínil příběhy jiných statečných lidí, kteří se přibližně ve stejné době snažili postavit se vládnoucímu komunismu.
Je-li ale položena tak, kloním se bez váhání k těm hrdinům, skuteční vrazi byli mezi těmi, proti nimž se dva mladíci spolu s dalšími snažili bojovat. Ctirad a Josef Mašínovi a Milan Paumer projevili velikou statečnost. Hrdinové zároveň z principu musejí být ojedinělí, vymykat se. Ve snaze zařadit Mašíny mezi „vrahy“ někdy cítím nechuť k tomu, být souzen a shledán lehkým, jako kdyby uznáním jejich zásluh mělo být řečeno, že všichni měli být jako oni, a kdo nebyl, ať si to vyčítá. Jako kdyby mimořádnost nemohla být v nějakém ohledu inspirací a vždycky byla neúprosným měřítkem, jehož je nejlépe se zbavit, srazit na svou úroveň.
BEZ VÁS SA NEPOHNEME
Pridajte sa do komunity predplatiteľov, ktorí pohnú Slovenskom a prečítajte si odomknutú verziu tohto článku.