Imaginární impérium, impérium imaginace

titulky v médiích hlásily „útok na kolébku demokracie“. Pro miliony a miliony lidí ale impozantní palác na nábřeží, věž s hodinami Big Ben symbolizují víc než jeden typ politického zřízení. Je to ikona. Centrum impéria. Velká Británie bývá někdy popisována jako země za mocenským zenitem, ještě nedávno, před několika desetiletími, to byla koloniální supervelmoc, nad jejímiž državami nezapadalo slunce.

„Za posledních dvě stě let jsme se účastnili invaze do 178 zemí,“ připomněl loni britský ministr zahraničí Boris Johnson v článku o svých zážitcích z jednání OSN. To všechno je ale už jenom dávná sláva (nebo hanba, viděno očima kritiků kolonialismu). V jistém smyslu však britské impérium trvá, ne jako mocenský útvar, možná spíš jako představa, idea. Velká Británie o velkou část své faktické „tvrdé“ moci sice přišla, stále je supervelmocí, pokud jde o takzvanou soft power, tedy schopnost prosadit se nikoliv silovými prostředky. Jistým způsobem svět kolonizuje dál, masy lidí mimo její území jsou pořád – jistě ne plně a duchem – také „british subjects“, k té zemi vzhlížejí, dění v ní tak či onak prožívají, britský svět je v něčem i jejich. Jeho historie, jeho současnost, jeho ideální podoba, pro každého – v závislosti na jeho přesvědčení a vůbec životní orientaci – jiná, třeba i zásadně.

Útok z 22. března nebyl první pokus o teror ve Westminsterském paláci. Ten asi nejslavnější se měl odehrát před 412 lety, slavné Spiknutí střelného prachu, plán vyhodit Horní sněmovnu během úvodního zasedání do povětří – i s králem Jakubem a dalšími hodnostáři. Katoličtí spiklenci kolem Guye Fawkese, jejichž cílem bylo zastavit perzekuci souvěrců a obnovit staré pořádky, ale byli na poslední chvíli odhaleni. I jejich odkaz je docela paradoxním způsobem živý do dnešních dnů, maska Guye Fawkese, odvozená z komiksu britského autora Alana Moorea, se stala žádaným módním doplňkem politických radikálů (třeba hackerského hnutí Anonymous). Že si digitální anarchisté za svůj emblém zvolili stylizovanou podobu katolického absolutisty, je docela ironické, vypovídá to však o apelu toho britského nebo anglického. Každý si v té zemi najde svůj totem.

definitivní Bond girl

„Soft power“, jemná moc, schopnost přitáhnout a prosadit nesilově, má taky svou hierarchii a klasifikaci. Londýnská agentura Portland každoročně vydává její žebříčky, vycházejí z průzkumů veřejného mínění a dalších dat, jimiž se měří přitažlivost země od vlády přes kulturu, kuchyni, školství, podnikání až po atraktivnost luxusních značek. Británie je obvykle na prvním místě, loni ji po znejistění brexitem nahradily Spojené státy, ale Donald Trump tenhle nepřirozený stav velmi pravděpodobně napraví. Britská dominance v téhle oblasti je dlouhodobá a jaksi širokospektrální – odshora dolů.

Máloco funguje jako spolehlivější magnet pro publikum než zákruty dějin britské monarchie, často krvavé a vůbec všelijak šťavnaté.

Nahoře je, samozřejmě, královská rodina, v jejím čele tiše a klidně imponující matriarcha s občas prostořekým manželem po boku, neproniknutelná, a přitom velice humánní panovnice i babička v kabátě jasné barvy. Její rodina, mírně excentrický následník trůnu a jeho dva synové, jeden poněkud zlobivější, druhý vzorný, s krásnou manželkou a roztomilými dětmi. Bulvární i seriózní tisk obsáhle informuje o jejich dramatech i idylách. Sleduje je při práci, při všech těch příležitostech, kdy panovnice a další členové rodu mají za úkol objevit se a moc toho neříct, nenarušit obraz královské moci nepřípadným projevem osobitosti.