poslední březnový den přinesli statistici zprávu, že loni odtekla na ziscích do zahraničí rekordní suma. 289 stažených miliard korun představuje jen za jediný rok vzestup o 62,5 miliardy korun. Potvrzuje to náš status země, která se stala zónou levné práce. Zahraniční investoři sem přijedou vydělat peníze v oborech, v nichž se proti většině evropských zemí nabízí výrazně levnější práce. Ty vydělané peníze tady už ale neinvestují do nějakých sofistikovaných oborů s vyšší přidanou hodnotu, které by jim dále vydělaly. Do těch už ty odvezené peníze investují jinde v Evropě. Tam, kde se pracuje za vyšší platy. Na volném evropském trhu mají investoři na takové chování plné právo. Zajímavé ale je, proč je k tomu svádíme. Proč nás považují za zónu levné práce, kde do ničeho vyššího a náročnějšího investovat nechtějí.
Každá země má v mezinárodní ekonomice a obchodě svou značku. Podobně jako ji mají auta, móda nebo řetězce. Něco je luxus, něco střední třída a něco low cost. V utváření značky se mísí podstata a skutečné vlastnosti s dojmem a schopností prodat. Budování značky je dlouhodobé. Její změna a přeřazení do vyšší kategorie jsou náročné a zdlouhavé. Je k tomu potřeba mít vůli, trpělivost a nápad. Pád do nižší ligy naopak bývá rychlý a návrat nahoru velmi složitý. Od luxusu čeká zákazník jistotu nejvyšší kvality. Cena za ni musí být rozumná, ale není tím podstatným. Od střední třídy se čeká co nejlepší poměr cena/výkon. Kvalita je ale zásadní. U low cost ligy je hlavní motivací cena. Riskantní úroveň kvality je daň za ni. Od mercedesu žádáte nejvyšší kvalitu. U low cost letecké společnosti typu Ryanair žádné velké pohodlí nečekáte.
Když se nedávno německý obchodní řetězec Lidl rozhodl k zásadnímu přestupu z ligy low cost do vyšší kvality, moc dobře si uvědomoval, že ta rekonstrukce značky bude náročná a drahá. Věděl, že nemůže být obchodem vyšší třídy, když lidem nabízí mizerné příjmy. Prvním krokem bylo razantní zvýšení platů, o 25 procent. V České republice se nástupní plat zvýšil z 18 na 23 tisíc korun. Průměrná mzda lidí za pokladnami tohoto německého řetězce vyskočila na téměř 25 tisíc korun.
Podobně si investoři podle značek škatulkují země. Slouží jim k tomu bezpočet srovnávacích studií od Světové banky, OECD, Světového ekonomického fóra nebo různých soukromých konzultačních firem. Ten obrázek už pak jen testují v terénu. Na rozdílných příbězích nás, Irů a Britů se dá dobře popsat, proč některé země považují za low cost, jiné za skvělý poměr cena/výkon a ještě jinde jsou připraveni dávat vysoké platy.
čech je třikrát výhodnější než Němec
To, že jsme low cost zemí s obory náročnými na lidskou práci a nízkými platy, je z evropského srovnání vidět na první pohled. Rádi se srovnáváme se sousedními Němci a Rakušany, kteří mají také na průmysl velmi orientované ekonomiky, takže se dá začít tady. V produktivitě práce, tedy v tom, co za odpracovanou hodinu nebo den firmě vyděláme, zaostáváme za Němci o 26,1 procenta. Zatímco produktivita průměrného Němce dosahovala v roce 2015 podle oficiálních statistik úřadu EU Eurostat 106 procent průměru Unie, v Česku to bylo 79,9 procenta. Němci mimochodem navzdory rozšířenému názoru nejsou v produktivitě žádnými evropskými borci.
BEZ VÁS SA NEPOHNEME
Pridajte sa do komunity predplatiteľov, ktorí pohnú Slovenskom a prečítajte si odomknutú verziu tohto článku.