joseph Ratzinger se narodil na Bílou sobotu 1927 jako syn četníka Josepha Ratzingera a Marie rozené Peintnerové. Ve stejný den byl pokřtěn ve farním kostele svatého Oswalda v Marktlu. Bratr Georg a sesstra Marie na křest nesměli, protože byla taková zima, že se rodina bála, aby neonemocněli. O měsíc později Charles Lindbergh přeletěl sám jako první člověk Atlantik a papež Pius XI:, za kterého byl obnoven církevní stát, byl pět let v úřadu. Lindbergh se pak na několik let stal obdivovatelem nacistického Německa a Pius XI. tento režim ve své encyklice odsoudil.
Zajímavé může být, že nejznámější člen rodiny Ratzingerů do té doby, jeho prastrýc Georg Ratzinger (neplést s Josephovým bratrem stejného jména), byl považován za rebela v církvi.
V červenci 1929 se rodina přestěhovala do Tittmoningu an der Salzach a v prosinci 1932 do Aschau am Inn, kde Joseph chodil do školy. Stěhovali se tak často, protože otec byl četník a jeho služba vyžadovala v této věci pružnost. Od dubna 1937 bydleli v Hufschlagu bei Traunstein, což je podle Josepha Ratzingera jeho skutečný domov. Otec se často stěhoval, protože Ratzingerovi nepatřili k podporovatelům nacistického režimu, což bylo u katolíků tehdy obvyklé, protože se jim nelíbily zásahy režimu do církevního života.
Jako chlapec chodil Joseph ministrovat. Ačkoliv rodiče měli finanční problémy, poslali ho, stejně jako jeho bratra Georga, v roce 1939 do arcibiskupského studijního semináře svatého Michaela v Traunsteinu, do kterého vstoupil dne 16. dubna 1939. Studoval na státním gymnáziu, kde se mu vedlo především v oblasti humanitních věd.
Pak došlo k tomu, co se o mnoho desítek let přetřásalo v médiích jako papežova vada v životopise.
„Ratzinger nakonec ukázal, že je velký muž.“
Podle zákona ze dne 25. března 1939 o povinné službě mládeže Joseph Ratzinger v roce 1941 a ve věku 14 let povinně do Hitlerjugend. Odmítnutí mohlo znamenat koncentrační tábor. Když mu bylo šestnáct let, byl 2. srpna 1943 vyslán spolu s dalšími seminaristy z Traunsteinu jako pomocník protiletecké obrany k baterii do Unterföhringu a pak k ochraně továrny BMW na severu Mnichova. Později byla jeho baterie přesunuta do Gilchingu, kde sloužil v telefonní ústředně a v roce 1944 přežil přímý útok na baterii.
Během této doby Ratzinger navštěvoval Maximilianovo gymnázium v Mnichově. Už tehdy za svůj cíl považoval stát se knězem. Po dvou měsících Reichsarbeitsdienst v Burgenlandu v Rakousku, kde pracoval na stavbě protitankových zátarasů, byl 13. prosince 1944 povolán do armády. Základní výcvik prodělával v kasárnách v Traunsteinu. Po Hitlerově smrti bez povolení opustil kasárna a vrátil se do Hufschlagu.
Za dezerci hrozil až do samého konce války trest smrti. Ratzinger byl málem zadržen, ale maskoval se jako zraněný na ruce a nebyl tak odhalen jako zběh.
Po skončení války pobyl nějakou dobu v americkém zajateckém táboře, odkud byl propuštěn 19. června 1945. V Traunsteinu pak složil maturitu.
Následovala studia teologie a 29. června 1951 byl – stejně jako jeho bratr – vysvěcen na kněze. Pak pokračoval ve studiu teologie a vyučoval. Po roce 1957 učil dogmatiku a teologii ve Freisingu až do roku 1959, později přešel na univerzitu do Bonnu (1959–1969) a na univerzitách v Münsteru (1963–1966) a na pozvání teologa Hanse Künga v Tübingen (1966–1969). V roce 1969 odešel na univerzitu v Regensburgu.
Pobyt v Tübingenu zřejmě znamenal zlom v jeho myšlení. Zažil tam studentské bouře konce šedesátých let, které mu taktikou připomínaly nacismus a zaujal konzervativnější názory. Je znám moment, kdy studenti v posluchárně začali se svými bouřlivými protesty a on jen mlčel a odešel.
Během své dlouhé akademické kariéry Ratzinger napsal několik významných teologických děl včetně Úvodu do křesťanství (1968) a knihy Dogma a Zjevení (1973).
Během druhého vatikánského koncilu (v letech 1962–1965) byl Ratzinger poradcem a autorem projevů kolínského arcibiskupa kardinála Fringse. Na koncilu, kde se střetávaly různé názorové proudy, patřil k těm, kdo se zastávali reformní koncepce.
V roce 1977 se stal mnichovským arcibiskupem a téhož roku ho papež Pavel VI. jmenoval kardinálem.
„Přes svou pověst konzervativce i jeho nejtvrdší kritici uznávali jeho inteligenci a schopnost diskutovat o kontroverzních záležitostech objektivně a bez zaujatosti.“
Už během svého působení v Kolíně musel řešit problém, jehož rozměry se ukázaly až o roky později, totiž sexuální zneužívání dětí a mladistvých duchovními. O případu se začalo diskutovat v roce 2010, když vyšlo najevo, že v roce 1980 byl z Essenu do Mnichova přeložen kněz, který byl podezřelý z pohlavního zneužívání. Kněz byl přijat jako kaplan v mnichovské arcidiecézi a měl v Mnichově podstoupit léčbu. Tehdejší arcibiskup s tím souhlasil.
Ve svém prohlášení uvedla pracovní skupina biskupského úřadu, že v osmdesátých letech se pedofilie považovala za zcela léčitelnou. Zapojení kněze do plné pastorace se ale považuje za chybu tehdejšího generálního vikáře. Psychiatr varoval arcidiecézi před službou tohoto duchovního při práci s dětmi a mládeží, ale to bylo až v roce 1985. Účast arcibiskupa na tehdejším rozhodování nebyla doložena a jeho podřízení se domnívali, že kněze mají plně pod kontrolou.
Jako arcibiskup v Kolíně nepůsobil Ratzinger dlouho. Po jeden a půl roce ho papež Jan Pavel II. chtěl jmenovat prefektem Kongregace pro nauku víry. Kardinál si vyžádal čas na rozmyšlenou. O tři roky papež projevil toto přání znovu a důrazněji: „Teď tě ale musím bezpodmínečně mít!“ Do úřadu pak nastoupil v roce 1982.
Tehdy se poprvé objevila otázka Ratzingerova občanství. Měl samozřejmě německé, ale hodnostáři ve vysokých funkcí ve Vatikánu dostávají vatikánské občanství. Měl tedy od té doby dvojí. Tak to pokračovalo i po jeho zvolení papežem, který je zároveň hlavou vatikánského státu.
Ratzingerovo působení ve funkci vyvolávalo po mnoho let různé kontroverze. Vystupoval jako stoupenec povinného kněžského celibátu, proti některým aspektům jihoamerické teologie osvobození, která byla podezřelé z využívání některých marxistických idejí. Je paradoxem, že jeden z významných teologů osvobození Leonardo Boff byl jeho studentem a Ratzinger mu finančně přispěl na vydání jeho závěrečné práce. Jako prefekt kongregace byl také proti právnímu uznání vztahů osob stejného pohlaví.
Za stále aktuální považoval učení encykliky Humanae vitae Pavla VI., která katolíkům zapovídá používání umělé antikoncepce. Vzdoroval také snahám o decentralizaci církve. Na druhou stranu nařídil v lednu 1998 otevření dříve přísně tajných archivů inkvizice a Kongregace Indexu. (Index jako seznam zakázaných knih byl už předtím v šedesátých letech zrušen.)
Když dosáhl věku 75 let, kdy biskupové nabízejí svou rezignaci, chtěl z úřadu odejít a věnovat se vědecké práci, ale Jan Pavel II. to odmítl s tím, že ho chce po svém boku až do konce.
Přes svou pověst konzervativce i jeho nejtvrdší kritici uznávali jeho inteligenci a schopnost diskutovat o kontroverzních záležitostech objektivně a bez zaujatosti. Byl také znám svou pokorou a jemností, stejně jako proslul coby muž mnoha talentů; mluvil několika jazyky a byl dokonalý pianista se zvláštní zálibou v Mozartovi. Anekdoticky se připomíná jeho záliba v kočkách, které se za ním prý táhly ulicí, když chodil pěšky úřadovat do Vatikánu.
I když Ratzinger trval na nadřazenosti katolické víry před jinými náboženstvími, které jsou považovány za nedostatečné prostředky ke spáse, byl také zapojen do historického úsilí Jana Pavla II. oslovit jiná vyznání, zejména judaismus a islám.
„Benedikt učinil v lednu 2009 kontroverzní rozhodnutí, když sňal exkomunikaci ze čtyř biskupů.“
Zvolení Josepha Ratzingera jako nástupce Jana Pavla II. bylo pro leckoho překvapení, a to paradoxně navzdory jeho významnému postavení. Často se cituje římské úsloví, že kdo vstupuje do konkláve jako papež, opouští ho jako kardinál. Příliš vyhraněné osobnosti mohou mít také řadu odpůrců. Pro volbu papeže je třeba získat dvě třetiny volitelů, což je hodně. Tak bývá často zvolen někdo, kdo je považován za kompromisní postavu a koho ani všichni kardinálové nemusejí dobře znát, což může vést posléze k různým překvapením. U Ratzingera ale zřejmě zapůsobilo jeho spojení s Janem Pavlem II. a také jeho vystupování v mezidobí bez papeže zvaného sedisvakance. Od počátku 18. století to byl taky ve svých 78 letech nejstarší zvolený papež. Staršího kandidáta kardinálové někdy volí, když chtějí papeže jen přechodného.
V prvních letech svého papežství Benedikt navštívil několik zemí, včetně Turecka, kde se setkal s ekumenickým patriarchou Konstantinopole v naději, že se zlepší vztahy mezi římskými katolíky a pravoslavnými. Vydal nové pokyny, které umožňují snadnější užívání latinské mše podle ritu z doby před reformami Druhého vatikánského koncilu. Vydal několik encyklik. V roce 2007 Benedikt schválil rozhodnutí Mezinárodní teologické komise, poradní skupiny Vatikánu, že tradiční nauka o takzvaném limbu, tedy stavu po smrti, kam měly přicházet po smrti nepokřtěné děti, je „příliš restriktivní“ a že nepokřtěné děti mohou být spaseny a přijít do nebe. Jeho první cesta na západní polokouli vedla do Brazílie, kde svatořečil otce Antonio Galvãa (1739–1822), prvního rodilého brazilského světce.
V roce 2008 Benedikt XVI. navštívil Spojené státy, kde přednesl projev v Organizaci spojených národů. Později oslovil první Katolicko-muslimské fórum, třídenní konferenci katolických teologů a islámských učenců, kterou hostil Vatikánu, aby podpořil lepší porozumění mezi oběma náboženstvími.
Benedikt učinil v lednu 2009 kontroverzní rozhodnutí, když sňal exkomunikaci ze čtyř biskupů, kteří v roce 1988 byli vysvěceni bez papežského svolení Marcelem Lefebvrem (1905–1991), ultrakonzervativním francouzským arcibiskupem a odpůrcem reforem koncilu. Jeden z těchto biskupů se záhy proslavil aférou kvůli tomu, že zpochybňoval holokaust. V listopadu téhož roku schválil Benedikt možnost pro anglikánské duchovní a laiky, aby si po přestupu do římskokatolické církve mohli ponechat některé anglikánské tradice.
V roce 2010 se zabýval případy obvinění ze sexuálního a fyzického zneužívání ze strany duchovních v církevních školách – zvláště v Německu, Irsku a Spojených státech. V pastýřském listě papež pokáral biskupy irské církve za selhání v jejich pastýřské roli.
V únoru 2013 Benedikt oznámil, že odstoupí koncem měsíce z úřadu a odvolal se na svůj věk a zdravotní problémy. Jeho poslední veřejný projev na Svatopetrském náměstí sledoval zástup více než 50 tisíc poutníků. Dne 28. února formálně odstoupil a od té doby užívá titul emeritní papež.
I německý tisk, který byl vůči němu a jeho konzervativním postojům kritický, konstatoval: „Ratzinger nakonec ukázal, že je velký muž.“
Od odstoupení žije v ústraní a na veřejnosti se objevuje velmi málo.
Príspevok vychádza vďaka spolupráci .týždňa a Fóra 24 (http://forum24.cz/).