Ramzan Kadyrov: Putinův údělný kníže

během minulých dvou týdnů se ve světových médiích začaly objevovat informace o brutálních represích proti homosexuálům ze strany bezpečnostních složek v Čečensku. Zprávy o bití, mučení a zřizování de facto koncentračních táborů pro gaye působí šokujícím dojmem dokonce i na poměry autoritářské reality současného Ruska. Jenže Čečenská republika, dlouhodobě nejméně stabilní součást Ruské federace, je co do extrémních společenských jevů mimořádná i v divokém kontextu putinovského režimu.

Jestliže architekt návratu k imperiální slávě carských časů, stejně jako k mocenskému významu z dob sovětských Vladimir Putin je, kulantně řečeno, komplikovaná figura, jeho nejvěrnější poddaný a zřejmě i blízký osobní přítel Ramzan Kadyrov, prezident Čečenska, je postava téměř komiksově bizarní. Přesto se mezi politiky největšího státu planety dá těžko najít muž výraznější a především nebezpečnější. Kadyrov vládne stylem údělného knížete, mixuje korupci, oligarchii, centralizovanou osobní moc i náboženství do mimořádně obludné podoby.

čečenský debakl

Ramzan Kadyrov se narodil roku 1976 jako druhorozený syn muslimského klerika Achmada Kadyrova. Spolu s otcem bojoval proti ruské armádě v první čečenské válce (1994–1996). Dělal otci velitele osobní stráže, tehdy ještě relativně malého útvaru, známého jako Kadyrovci. Ramzanův otec vyhlásil ruským invazním silám džihád. Vzhledem k obrovské převaze Rusů apeloval na čečenské povstalce, že je povinností každého muže zabít alespoň sto padesát okupantů. Příslušníci kavkazského národa s dlouhou tradicí guerillového boje ještě z dob carské nadvlády si výzvu ke svaté válce proti ruským káfirům vzali k srdci. Na silvestra roku 1994 vjely do centra Grozného kolony ruských obrněnců. Koordinace postupu mezi jednotlivými kolonami byla nedostatečná, chyběly mapy, část osádek tanků a bojových vozidel pěchoty tvořili nezkušení branci.

Pak na rádiové frekvenci útočících sil promluvil cizí hlas. Řekl „Vítejte v pekle“, jak později shodně vzpomínalo několik ruských důstojníků. Past zaklapla. Malé, pohyblivé týmy Čečenců s protitankovými střelami rychle zlikvidovaly čela a zadní jištění obrněných kolon, tanky, uvězněné hořící technikou v úzkých ulicích, byly proti nepříteli rozmístěnému v nejvyšších patrech domů nebo v suterénech pod úrovní vozovky bezmocné. Prakticky celá jednotka na hrotu ofenzivy, 131. majkopská brigáda, byla do několika hodin zmasakrována. Rusové přišli o více než 200 tanků a obrněných transportérů. Během prvních dnů roku 1995 se do ruského týla po jednom či po skupinkách trousili dezorientovaní a hladoví vojáci, hrstka těch, kteří přežili od začátku katastrofálně zpackanou operaci. Novoroční útok na Groznyj se stal zřejmě největším debaklem ruské armády od konce druhé světové války.

Rusům se na jaře Groznyj nakonec podařilo ovládnout, ovšem za strašlivou cenu. Ve dvousettisícovém městě bylo zabito asi pětatřicet tisíc civilistů a pozorovatelé OSN označili Groznyj, vystavený kobercovým náletům a palebným přepadům ruské artilerie, za „nejzničenější město světa“. Problémy Rusů však nekončily, spíše naopak. Do Čečny se začali hrnout islámští radikálové, řada z nich se zkušenostmi z výcvikových táborů afghánských mudžahedínů. Muži jako saúdský polní velitel Ibn Al-Khattab, pod jehož velením provedli povstalci několik zničujících přepadů ruských konvojů v horských průsmycích na jihu země.

Rozvrácená, válkou zdecimovaná Čečna byla krajinou bez zákona, Divokým východem, kde roli banditů a desperátů převzali místní islamističtí warlordi.

Zrnitá povstalecká videa s troskami zničené techniky a zvířecím děsem v očích zajatých ruských záklaďáků posloužila jako ideologické lákadlo pro příliv dalších ultrakonzervativních wahhábistů. Čečenským separatistům se nakonec překvapivým útokem ze srpna 1996 podařilo znovu dobýt i Groznyj. Kreml – ve snaze vyhnout se druhému Afghánistánu – projevil ochotu zasednout k jednacímu stolu. Nově ustanovená „Čečenská republika Ičkerie“ si během vyjednávání vymohla de facto úplnou nezávislost na federální vládě.