Se světem smrti měříme své síly. Vzpomínka na sjezdy KSČ

některé ulice se zametly a přibylo v nich esenbáků i estébáků. Na kandelábrech se třepetaly rudé vlaječky a soudruh vedoucí samoobsluhy dal do výlohy transparent, že pracující iniciativně očekávají závěry sjezdu, které splní. Jednou za pět let prozářil každodennost normalizace sjezd KSČ.

Už se pomalu zapomíná na to, co to byly sjezdy KSČ. Jaká to byla tehdy nádhera a jaký slavnostní pocit se člověka zmocňoval. Zavzpomínejme proto my starší na ty pěkné dny, těm mladším snad budou následující řádky sloužit k poučení – a možná i trochu závisti vyvolají. Nuže, ponořme se do těch bájných časů…

Komunisti jsou dědici nejpokrokovějších tradic svého lidu, prohlásil akademik Zdeněk Nejedlý a komunisti neměli nikdy potřebu o tom pochybovat. Jejich vláda se jako nejpokrokovější z pokrokových stala dovršením pokroku, ke kterému směřovaly dějiny, jež se mohly v takovém ráji už jen klidně zastavit. Pokrok už nemusel nikam směřovat, bylo třeba jej jen „naplňovat“, „prohlubovat“, „uskutečňovat“. Místem slavnostního prohlubování a utvrzování se staly právě sjezdy.

Za normalizace byly čtyři a byly si podobné jako vejce vejci. Kdyby na prvním, v roce 1971, nějaký nešťastník usnul a probudil se o deset patnáct let později, viděl by na tribuně skoro ty samé obličeje, jen tučnější a časem omšelejší, slyšel by to stejné nekonečné mumlání frází, v nichž se jakoby zaklínalo velké Nic, kvůli kterému se ty orgie pořádaly.

„Normalizační režim v mnohém připomínal stav před dějinami, v němž mytický čas nahradil čas historie, která jako by zanikla.“

Přesto nelze říci, že sjezdy KSČ neměly svůj jasný smysl a že lze blednoucí vzpomínku na ně odsunout do zapomnění. Vládnoucí moc je neorganizovala ani tak pro sebe, i když jistě pro mnohé straníky-delegáty to byla atrakce: zajet si na týden bezplatně do Prahy, nechat o sebe pečovat, večer jít na slavnostní koncert a uměleckou estrádu, vidět na vlastní oči soudruha Husáka, v letech 1971 a 1981 dokonce i soudruha Brežněva, které si bylo možné dokonce nechat podepsat na delegátský lístek.

Sjezdy KSČ měly ještě druhou stránku, významnější. Demonstrovaly slavnostním a sebeoslavným způsobem absolutní kontrolu nad společností, byly svátečním vrcholem složité, ale v podstatě „jednoduché“ – protože totalitní – pyramidy moci, na jejímž vrcholku se v pětiletém cyklu měl strnulý rituál odehrát.

První sjezd normalizační éry, oficiálně čtrnáctý („vysočanský“ ze srpna 1968 byl vynulován), se konal koncem května 1971. Rudé právo (RP) v úvodníku 26. května mohlo konstatovat, že se odehrává v „ovzduší klidu, serióznosti, hluboké odpovědnosti za další rozvoj země. Nikoliv v hysterické atmosféře líbivých hesel, pomatených slov a rezolucí, jimiž pravice v osmašedesátém rozviřovala veřejný zájem i velikánskou přízeň vyložených nepřátel socialismu“.

Krize byla během necelých dvou let po okupaci vojsk Varšavské smlouvy zažehnána, strana očištěna, síly semknuty a společnost uvedena do mrtvolného klidu. Jiřina Švorcová si ve svém referátu s úlevou vydechla, že „jsme se konečně dočkali, prověřeni a zoceleni dvouletým bojem se všemi nepřáteli socialismu“. Že to byl skutečně „sjezd vítězství nad nepřáteli socialismu“, potvrdila v pozdravném projevu také autorita nejvyšší, osobně přítomný Leonid Iljič Brežněv, bouřlivě přerušován „dlouhotrvajícím potleskem“ a voláním „Ať žije Sovětský svaz, ať žije KSSS“, jak praví RP.