Pionýři, šeříky, krvavé filmy, to vše je pryč. 8. květen

bylo to sice z větší části vylhané, ale něco to přece jen znamenalo, nějaký symbol záchrany před ještě větším nebezpečím, i když už poraženým.

Epilogem tohoto slavení, které mělo i nemělo svůj důvod, bylo ponížení smíchovského tanku, když ho koncem dubna 1991 natřel narůžovo mladý výtržník David Černý. Nedávno v jednom rozhovoru říkal, že dnes by ho za to zavřeli na pár let. Asi ne z důvodů ideových, ale za poškození cizí věci. Myslím, že přehání, že by spíš musel zaplatit odbarvení, ale má pravdu, že poměry tak nějak ztuhly a ztratily vtip a říz. Otázka je, není-li to zákonité, že prostě dějiny se lámou naštěstí jen jednou za čas a díra svobody, kdy je možné dělat takové věci, jako třeba pomalovat a odsunout tank, který přitom do Prahy nikdy nepřijel, se dá jen v zázračných historických chvílích, v tak zvaných oknech dějin.

To se na začátku 90. let stalo. A nejen v téhle zemi. Ne každý s tím sice souhlasil a sovětská (to ještě byla) ambasáda protestovala, ale nebylo to nic, z čeho by šla na člověka hrůza. Bývalá okupační velmoc právě zažívala úpadkové období, impérium se drolilo, medvědovy drápy byly olámané a otupené.