Kancléř první republiky

ještě jednou probíral s manželkou, zda na něco nezapomněl, poněvadž byl přesvědčen, tak to napsal, že to zítra, 28. října, praskne. „Šel jsem k museu přes Městské sady, abych se trochu prošel. Nad museem známý bratr sokol pozdraví, stiskneme si ruce a ptá se šeptmo: Bude to? – Bude. – Vidím jasně, stráž!”

Udatný bratr sokolnický ráno ještě šeptal, v poledne už bylo po Praze velmi hlučno. Rakouská správa se poddala revoluci a cestou z malostranského místodržitelství ve Sněmovní ulici na Václavské náměstí bylo vidět lidi likvidující výsostné znaky starého režimu. Aby se nerozšířily protiněmecké a protižidovské násilnosti, usoudili mužové 28. října, že musejí sehnat co nejvíce kapel, „které by procházely městem, aby nadšení lidu svedeno do normálních kolejí a lid se vybouřil zpěvem vlasteneckých písní“.

U sv. Václava proklamoval republiku slovy „jsme svobodni…“ kněz Isidor Zahradník, brzy první ministr železnic. Pak členové Národního výboru a večer v Obecním domě plénum Národního výboru schválilo první zákon nového státu sepsaný minulé noci Rašínem. Pánové se též dohodli na tom, že následující den zůstane pracovní, „jako by revoluce vůbec nebylo: toho bylo skvěle dosaženo a vzbudilo obdiv u cizinců nad vyspělostí našeho národa“.

Revoluce skončila, běžte domů. Teď už bude všechno jenom pěkné. Mějte trpělivost! Jak bývá v podobných situacích pravidlem, nastalo dělení kořisti. Kdo bude čím a komu připadne co. První slovo logicky měli lidé z exilu kolem Masaryka a Beneše. Pak ti doma, kteří se podíleli na fungování Maffie. A pak ti všichni, které nebylo vidět slyšet, ale ujišťovali o svém vlastenectví a drali se nahoru.

„I když muselo být mnoha lidem jasné, že v chaotických dobách žádná vláda dlouho nevydrží u moci, dělili se jako o soudném dnu.“

Literát a filhelén Josef Svatopluk Machar, sám zapojený do protihabsburského hnutí, popsal situaci, jako by ji měl zažít o osm desetiletí později při zániku přímé komunistické vlády: „Co jste čekali od našeho československého státu? Přiznejte si: pronikavý převrat ve svém životě. Materielní výhody. Místa, prebendy, lehké živobytí… Kdo byl na venku, chtěl do Prahy, kdo byl v Praze, chtěl do ministerstva – tisíce a tisíce pocítily v sobě, že jsou povolaní a chtěli být vyvolenými.“

Mezi „maffiány“ a lidmi z exilu („zahraniční odboj“) došlo v říjnu 1918 v Ženevě a na dalších jednáních na handrkování o ministerská křesla v první vládě a pozice ve státní administrativě. Své sehrály osobní a partajní zájmy: z kořisti rakouského orla létalo peří. Kdo se nestal ministrem, získal místo v diplomacii. Kdo měl majetek, neprodělal, kdo ne, vydělal. I když muselo být mnoha lidem jasné, že v chaotických dobách žádná vláda dlouho nevydrží u moci, dělili se jako o soudném dnu.

jenom starostou

Že to byl boj bezohledný, ukázal případ vůdce „tajného výboru“, zvaného později Maffie, Přemysla Šámala. To u něho se v březnu 1915 poprvé sešla „maffiánská pětka“ s Benešem, Kramářem, Rašínem a Scheinerem, vůdcem sokolského hnutí. Po emigraci Benešově a zatčení ostatních postavil Šámal novou informační síť a řídil ji.